pod povrchem kadourekSbírka jemné křesťanské lyriky, civilní a prosté. Autorova již druhá sbírka. První, z roku 2011 se jmenuje Úlomky hlíny.
Petr Kaďourek, narozen 11. 4. 1962 v Brně, kde stále žije. Pracuje jako programátor. Je členem katolické komunity Emmanuel. Věnuje se práci s romskou mládeží v rámci aktivit Dětského domu Brno – Zábrdovice.

Pod povrchem / Petr Kaďourek / vydal Dauphin / www.dauphin.cz

Ukázky...

Naděje

Ke komu půjdu,
až se sloupy zřítí
a trosky pohřbí perly vzpomínek?

Pověsím si na řetízek oblázek
ohlazený řekou,
která dávno nespěchá.

Schovám se
do poslední lavice nejdelšího chrámu
a pod lešením vystavěným ke stropu
vysypu z kapsy
všechny staré poklady.

Nic si za ně nekoupím,
ale když si připomenu
ostrý hřeben vlny,
začnu tiše zpívat
nejistým hlasem
a novou řečí.

Příslib

Hoří.
Ráno pálí úzkost nočních vidin.
V mořích
ožívají velryby a krabi.
Chytám pstruhy na háčky.
Nemám vesla, peřej neošidím.
Zvedám horu, zkroušený a slabý.
Hledám díly skládačky.

Vidím
nejasně jak v kaluži a tápu
přídí
zabořený do vln, které hrozí
šedou mlhou plískanic.
Otvírám jen zvolna, věřím napůl,
lesklé střípky uklizené v rozích.
Zaříkávám zklamání.

Svírám
v dlani prázdné skořápky a pecky.
Čirá
voda vrací obraz mojí tváře
prsty větru zčeřený.
Hebrejsky a latinsky a řecky
stojí psáno v kapli nad oltářem,
že i Král je ztrýzněný.

Dělníci na vinici

Jdu ránem chladným jako horská peřej.
Den dosahuje nad kotníky
a hryže trochu potměšile
štěněcími zuby.
Pas obtočený poledními vedry
zakrývá rosou.

Modřín hází jehly do všech stran
a prosí.
Nebe, které slibovalo déšť,
se vybarvilo do modra.

Jdu parkem kolem pohozených těl.
Kdesi uvnitř cítím tíhu sklizně
zaplacené hořkostí.
Smluvil jsem si denár.

Mrak na obzoru připomíná hrozen ještě nenalitý
a trpělivost odchází,
kapka po kapce.

Smluvil jsem si denár.
Teď chci zběhnout před večerem,
vyčerpaný truchlením.
Opírám se o zeď.
Dřív než vezmu za kliku,
vzpomenu si na mozoly.
Smluvil jsem si denár.

Let do Lyonu

Ještě chvíli, než se kola odlepí.
Rychlost tlačí těla do sedadel.
Stoupáme.
Přístavy se vzdalují.
Pro ty, co jsme zanechali dole,
pozvedáme srdce.
Nebe kouří dýmku míru.
Vyfouknuté kroužky letí kolem
jako chmýří pampelišek.

Stevard mluví francouzsky
a já mu nerozumím.
Neřekne mi jméno města pod námi,
ani kolik políček má šachovnice.
Míříme na jihozápad.
Odpoledne pohazuje barvami.
Neví, že mu odpočítávají.

Srpen se odráží
od hladiny Rýna.
Poslední pohled.
Pod křídly ubíhá sněhová pláň.
Snadno zapomínám
na letní úrazy.


Bílí obři vyrůstají ze závěje
a strach z nich nejde.
Děkuji za mraky
nahlížené shora,
za škvíru pro Alpy.
Zbývá jen proskočit mlhou.
Přistáváme.
Sluneční bodáky
propíchly obzor.

Paray-le-Monial

Jsem příliš velký pro zjevení.
Srdce příliš malé nepřijímá vzkazy.
Chrám, kapli, místo navštívení
zkouším najít po tmě.
Sjednal jsem si schůzku, co když nedorazím.
Pane, doprovoď mě
k Markétě Marii.

Tak váhám, bloumám po nábřeží.
Rozkrojený smutkem hledám zacelení
a touhu, sestru šedých věží
přitažených nebem.
Otupený hladem čekám na vzkříšení.
Pane, buď mi chlebem.
Pojď se mnou ke hrobu.

Stan rozevírá chlopně dveří,
možná vydá poklad, dřív než stačím zarýt.
Rád složím změny na páteři
jako otep klestí.
Podepřený chválou přijímám Tvé dary,
nové ratolesti,
neznámé jazyky.

Poezie současná – nové knihy

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Jaroslav Čížek: Tichý řev motýlů

Jaroslav Čížek pracující básník a muzikant. v roce 2010 mi vyšla v samonákladu první sbírka básní Neonový poutač do...

Zakázané květiny Petra Žantovského

Sbírka Zakázané květiny (Kmen 2016) shrnuje autorovu básnickou tvorbu Petra Žantovského z období posledních pěti let. Oprot...

Sharon Oldsová se nestydí aneb Papežův penis a jiné básně

Dnes již proslulá americká básnířka Sharon Oldsová (*1942 v San Francisku) takzvaně vstoupila do literatury počátkem osmdesá...

Básník i překladatel Pavel Weigel. Ukázky básní

Těžiště Weiglovy literární činnosti spočívá především v překladech, kterých knižně publikoval více než sto. Překlá...

Inspirující myšlenky...

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
Pierre Boulle, Planeta opic