dest po dylanoviSedíme na římse tmavého světa, u stolu, hájeného hrstkou elektronů z mýtické elektrárny. V parčíku ve větvích zachycený kus igelitu, znamení nevalné naděje, která si protiřečí. Ale zůstáváme sami sebou. Trváme na svém, jako zvířata nebo rostliny.

Být sám sebou obnáší permanentně se vydávat skutečnosti. Neschovávat se za psaní, výlety, rozhovory… Připouštět touhy, vnikat a unikat. Další sbírka velejemného autora civilních veršů.

Déšť po Dylanovi / Slavomír Kudláček / Dauphin, 2015, www.dauphin.cz

Slavomír Kudláček (*1954)
Básník a prozaik. Narodil se a žije v Pardubicích. Vystudoval VŠZ v Praze, obor meliorací a vodního stavitelství. Pracuje v Chrudimi jako památkář regionu.
Jeho literární tvorba se datuje od roku 1994, kdy mu v nakladatelství Mladá Fronta vyšla knížka poezie Hodina amulet. Dále knižně publikoval: Balada o Lovětínské rokli (vlastním nákladem pro hrad Lichnici 1997), Jiná jména (Nakladatelství Ivo Železný 1999), Zapomenutá noc (Host 2000), Polesí v nebesích (MAXX Creative Communications 2004), Svět, který předtím nebyl (Dauphin 2008) a naposledy Schůzka v lomu (Host 2009), Skotsko. Všední dny věčnosti. (Akcent 2012), Hora bez vrcholu (Dauphin 2012).
Pásma a dramatizace jeho textů uvedl Český rozhlas 3 – Vltava.

Ukázky:

Polynésan

Děj měl souvislosti
stále víc neznámé. Moře
jen zřídka tvořilo břehy.
Objevy byly příčinou vzdalování.

Neumí vysedávat s dětmi
na pláži. Pokojně číst
a předčítat. Neumí naslouchat
než větru.

Neumí věšet prádlo,
signální vlajky zániku.

Přežil desítky bouří
a není statečný.
Neumí vyprávět bez bolesti.


Návrat do mapy
(dodatek č. 1 k Půlnoční zemi)

Návštěva Rychlebských hor po 35 letech
měla rozměrnou vektorovou konstrukci,
promítanou z výšky minulosti
na zhruba stejnou krajinu. Někde
povyrostl nebo zmizel strom.

Nikdy nezažil nic tak němého.
Nic tak názorného.

V neznámém prostoru
mezi těmito důkazy.


Hlad

Déšť se už měnil v sníh.
Den, kdy je jedno pryč
a jiné zatím není.

U lesa za polem
se pohnul zadek srny.
Dělala, jako že
všechno je dáno,
a uskrovnit se musí,
kdo má veliké hnědé oči.

Krajina zbyla ledu ladem.
Hlad je už na okraji.
Bude těžké mu čelit.


Možnosti smutku

Vánice velikých vloček
do trosek dubů kolem luk.
Lépějovická hájovna, studená
jako kámen. Podezření je silné.
Porozumění žádné.

Něco v nás civí a jiné
tuší. Je nutné učit se
netušeným možnostem smutku
světa bez důkazů.


Koupelna nezvěstných

Za okénkem koupelny černé nebe.
Plamínek kotle nebylo vidět.
Sněhová bouře posedla město.
Bílí čmeláci divoce
kmitali nad střechami.
Plamínek skomíral
ohromen předpovědí.


Lidice věcí

Než umřela, nezůstalo nic.
Všechno stačili vyhodit či prodat.
Nepoznávali věci mezi jinými.

Tak vyhodili nebo spálili
knihy, časopisy, nábytek, nádobí.
Prodali dílnu, loutky, hodiny, domy,
flašinet, harmonium, dukáty, granáty.

Věci odvedli za stodolu.
Byly vyhlazeny otisky.

Jenomže nezavřeli okno,
kterým padala na věci
otázka mrtvých.


O vodě

Nabírá vodu.
To byl základní pocit,
než ji odvezli do nemocnice.
Jako by dělala rukama,
které úplně nezvládala,
zbytečné pohyby
a nabírala do nich vodu.
Voda stékala
ihned zpátky.


Kůlna

Nevidíš, že mám práci?
Rozestavěnou kůlnu po dědovi.

Dost obyčejná věc
vzadu na dvorku, kam přijde
slunce až odpoledne.

Staví se prolezlá
logikou domova.

Každý smutek je zapotřebí
přiložit k dílu,
zatloukat hřeby

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

Ja Bartolomej Boleráz bol som človekom azda slabým,azda i zbabelým, ale ja Boleráz, človek, robím si nárok, aby ľudia, moji súčasníci, po všetkých omyloch, po všetkom trápení, po všetkom márnom hryzovisku predsa len boli múdrejší a ľudskejší. Áno, opäť ľudskejší. O trošičku menej krutí. Kto si kladie za povinnosť hovoriť a hovoriť, prázdnymi slovami rozvirovať povetrie, nech si vraví. Ale vy, ľudia moji, nedajte sa mýliť: Pravdou našej spoločnosti nemôže byť to, čo zabíja, čo nás štve a dusí, čo nás vháňa do osamenia a blázincov, nech si ju vykladajú, ako chcú, vykladačis prideleným mozgom. Pravda je, môže byť iba to, v súhlases čím rastie a rozvíja sa naša ľudská prirodzenosť, z čoho rastú a rozvíjajú sa kmene, i malé, i najmenšie národy. To je pre mňa pravda našich čias. Za ňou som túžil celý svoj život. Za ňu, v jej mene prihlásil som sa o slovo, hoci až po smrti a neskoro.
Dominik Tatarka, Démon súhlasu