buh mezku kukalDo nové knížky Petra Kukala Bůh mezků (Jiří Tomáš - nakladatelství AKROPOLIS) přispěl pár úvodními slovy kritik Ivo Harák. Sama sbírka sestává z oddílů Žentour, Spal je, Přes noc a Barbucha, přičemž ten třetí je psán v haiku, z nichž si jedno přečtěme.

Ta již miluji
přichází do ložnice
kde spí její muž

„Neumíte si představit, co je za ní bolesti,“ psal mi Kukal, když jsem se zmínil o tom, že jsem dotyčné haiku předčítal kolegyni spisovatelce Jitce Prokšové, a dobře tomu, že mě na to upozornil, vždyť jeho dílo nepůsobí rozbolavěně a pevně jsou aluzemi provázány i čtyři jeho oddíly. Nejen, že se zde nefňuká, ale i se zavtipkuje. A dojde na hříčku. Příklad?

Dírou po žebru
které se stalo ženou
ledově táhne

A hříčka v haiku?

Na čtyři stěny
v kterých jsem uvězněný
maluju čerty.

I když Petr Kukal skládá objektivně na svobodě, jeho alter ego se očividně necítí moc volné, jak cítím, a bývá právě tím MEZKEM otáčejícím se v žentouru. Zná stereotyp, odpovědně bere život a umí stárnout, byť taky vnímá zle se zrychlující čas.
A je i tím, kdo pochopil, že na ostnatém drátě toho času (protaženém srdcem) jen povlávají  praporky chvil. I těch chvil, ve kterých se rozhoduje o všem. A hle, cituji z básně Metamorfózy:

Mí kámoši se mění
z chlapáků na ňoumy.
A já, co nikdy nebyl chlapák
se v něj už nezměním. Ten zázrak
se děje ve dvaceti pěti.

Petr Kukal je, jak asi víte, i prozaik a literaturu dokonce vystudoval. Žije v Brandýse/Staré Boleslavi, městě zohledněném v předposlední básni této sbírky, a ne náhodou se tady předsunuté verše nazývají Černý Most. Jde o konečnou metra, odkud odjíždějí autobusy právě na Brandýs. Ale je to i metafora. A pro co? Jistěže pro přestupní kladinu vedoucí tvůrce veršů až ke smrti, té, co se tu připomene nejednou - a viz básně Víno z Rakvic, Kavárna SAMSA, Boží plán č. 2, Večerní písně i Půl třetí.

A přece vstupní text o Černém Mostu končí až překvapivě pozitivním pohledem na svět a podobně tomu jako by i sama titulní báseň o Bohu mezků (která knihu uzavírá) vyjadřovala jakési smíření se stereotypem.

Je tu ovšem i ještě jedno předznamenání, báseň Všechno je v pořádku, a maně upomíná na Kafkův postřeh o potřebě krásy co jednoho z pilířů nás přidržujících. A narazíme i na motiv konečnosti, vrací se, nejčastěji zůstává smířeným konstatováním a jen výjimečně se taví v horor - jako v případě básně Plán – anebo spadá až do hlubin děsu ze života - v haiku Usnul jsem hrůzou. A běda! To, co bývá v životech nejdrtivější (krom válek a podobných tragédií), jsou přece momenty ticha, a Petr Kukal to ví a nalézá je ve všech těch okamžicích, kdy jsme už-už čekali odpověď, a nepřišla (Poproste, Ticho, Vlak).

Jak je z veršů patrno, zabrousí jejich autor asi občas i do hospody, a odleskem toho v Bohu mezků jsou básně Pivnice Šipka, Noc, Hospoda U Tržických a (haiku) Po litru vína.
Ne, nebudu pošetile pátrat, co ještě je pro Kukala typické, ale řekl bych, že možná i jistá samozřejmost věrnosti. Ano, ta. A snad nejvýrazněji se odrazila v básni Klíčová dírka, uzavírající úvodní oddíl knihy.
Nicméně se tu neotřele vrací řada klasických námětů, ať už jde o téma životního kompromisu (Rána), téma nedorozumění v páru (Cukry), nutnost nosit masku (Šestý rosinec), osamělost v davu (Sami) anebo o ty náměty, se kterými se Kukalovi pojí Noe (a viz básně Noe, Boží plán č. 2 či Sup). A v dalších verších O život vyjádřil autor přesvědčení, že neuháníme-li vysloveně o život, nikdy se nejedná o „pravý“ běh.

A třeba báseň Soud? Jak ji já chápu, jde o polemiku mezi dvěma postoji. Buď budu sloužit tomu, kdo mě chce i potřebuje, nebo se místo toho zapíši do dějin, aniž bych mu byl k disposici? Jak volit?

Zajímavý je však i Barbucha, a pokud bychom v něm odstranili slovo klín, úspěšně by asi zapadl mezi některé Jirousovy verše dětem. Jednou z nejlepších Kukalových básní zde přítomných je však nepochybně Rodičovství.
Jindy bych (a je to jistě v pořádku) ovšem i polemizoval, a to třeba ve chvíli, kdy si - nad verši Vinice – naprosto nechci připustit, že snad musí být „pozdní láska“ jen a jen „zoufalá“.
Jen velmi jemně se básník občas dotýká víry (haiku Teplý letní den či Pivnice Šipka), jinde Bible (43, 8 a Tůň) a jediný náznak politické přesahu najdeme ve Zpátečním lístku.

A co se pak Rusalky týče?
U té jest prostě otázkou, proč většinu lidí znovu a znovu zajímá... spíš láska nešťastná nežli šťastná.
I Kukal... se na to ostatně svou Rusalkou ptá.
Proč jen?

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

Lidstvo zcela evidentně spěje k úpadku: Šílený kolotoč výroby se netočí pro spotřebu, ale pro další výrobu. Tzv. konzumní společnost ve své podstatě nemá čas nic konzumovat. Jejím skutečným, byť skrytým cílem není spotřeba, ale výroba. Proto je potřeba najít v sobě vůli k rozbití onoho začarovaného kruhu a dopustit se suverénního, svobodného činu. Vymanit se ze sociální determinovanosti, která není ničím jiným než dovedně kamuflovaným otroctvím: otroctvím, které ovšem stejnou měrou postihuje bankéře i nádeníka. Je to otroctví práce, ve smyslu užitečné činnosti. Neboť člověk se odcizil sám sobě, to znamená zvířeti, které v něm přebývá.
Georges Bataille, Svrchovanost