souhvezdi nomada mazanec...Nerozumím poezii, ale rozumím tomu, proč ji lidé píší. Všichni jsme kdysi psali poezii; jen málo z nás u toho zůstalo, a ještě méně zbylo těch, kteří píší skutečné básně – takové básně, které zatnou své drápky do našich srdečních svalů a už se nepustí. A právě takové básně se nacházejí v „Souhvězdí nomáda“.

Dvacet zde obsažených básní vznikalo od roku 2011. Ačkoliv nevznikaly podle předem promyšlené koncepce, je možné v nich nalézt jistou provázanost, ovšem nezáměrnou a nenásilnou: lze tak chápat rys Jakubovy tvorby, kdy často a rád používá místopisu a genia loci k vystižení emocí a celkové nálady básně. Mnohdy se jedná o místa spjatá se světem Orientu.

V metaforickém titulu „Souhvězdí nomáda“ se odráží skutečnost, že člověk – čtenář – nomád ze své podstaty potřebuje znát smysl a směr svého putování, přičemž Souhvězdí nomáda je právě tím orientačním bodem, podle něhož se poutník na své cestě řídí. My všichni jsme nomádi, my všichni potřebujeme svá souhvězdí. „Souhvězdí nomáda“ sestává z dvaceti básní – dvaceti hvězd, dvaceti zastávek v nomádově pouti, dvaceti ukázek toho, co nomáda na jeho pouti mohlo, může nebo bymělo potkat...

Vřele vám to doporučuji. Pensée
(z úvodu básnické sbírky)

mazanec jakub

Jakub Mazanec / *1993, Dačice
Prožil většinu svého života v Jindřichově Hradci. Poezii začal psát na podzim roku 2007, ale verše ho díky jeho dědečkovi obklopovaly v podstatě od narození. V současnosti studuje arabistiku a dějiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Kniha Souhvězdí nomáda je jeho první vydanou básnickou sbírkou. Má rád divadlo, Litvu a vůni zázvoru.

Souhvězdí Nomáda / Jakub Mazanec / Ilustrace Nancy Králová / vydala Epika, 2015

Ukázky z knihy...


V DEŠTI
Je večer a všichni se běželi schovat,
když provazy deště spoutaly zem,
dřív než byl vyhlášen protektorát
šedivých oblaků nad městem.

Promoklé tramvaje do kolejí
svou telegrafní abecedou
vzkazy dnes ťukají hlasitěji,
zatímco troleje jiskří a předou.

Následně taktovkou hromosvodu
rozehrál dirigent činely střech
a umělci vylili z žesťů vodu,
pak začali noty psát po oknech.

Ty sis však vzpomněla na Hraběte
a na blues o dešti, v němž voní tráva,
na chvilku staly se jedním světem
dva světy, ve kterých poprchává.

CHARLIEMU
Je to pár týdnů, co skončilo září,
a říjen to prý brzo zabalí taky,
pod koněm hlásili taxikáři,
že migrační úřad už vyhostil ptáky.

Kampak se poděli básníci proklatí?
– pobíhám mršinou podzimní Prahy,
hledám je, v podpaží krabici od Bati,
v ní leták s reklamou na Český dráhy.

Boty jsem prošlapal, vlaky maj výluku,
na hrudním koši mi půl města klečí,
Charlesi Baudelaire chyť se mě za ruku!
– bolí to, když básník ztrácí dar řeči…

Začalo pršet, tak nevadnou květy zla,
pařížské obrazy, víno a smrt,
po osmé skleničce nálada oplzlá,
dvacet mám za sebou – pořád vím prd!

NOC PRÝ MÁ OČI TUAREGA
Noc prý má oči nomáda –
hluboké, černé, upřené k ránu,
s večerem šátek odkládá
a pohled jak čepel z obsidiánu
rentgenuje všechny tkáně
i mysl krájí na kusy,
možná ti chce vyčíst z dlaně
nejtajnější rébusy.

Ty se však do nich díváš ráda,
počítáš oblačné koráby,
které snad nikdo nenakládá
a pod vlajkou královny ze Sáby
plují od Londýna po Halab,
bez plachet a bez posádky,
neví, co je astroláb,
a málokdy se vrací zpátky.

Hvězdy jsou pro tebe cizinci
či pihy ve vzdálené tváři
a pokladnicí bez mincí,
která stejně zlatem září.
Kdybys prošla trhy bleší
a hledala něco víc,
v Káhiře či v Marakéši…
– nenalezneš nic!

Noc prý má oči Tuarega –
bezedné, přísné, odhalující,
zná každý odstín tvého ega,
touhy a přání či jejich skici,
zkrátka, co se ti hlavou honí,
když sedíte jenom Ona a Ty
– tak upřímná ve tmě pod jabloní,
a město už zatáhlo rolety.

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

Všiml jsem si, že dítě vůbec nestačí na rozlehlý výpravný celek (jako je třeba obrázek města s množstvím domů, s různými architektonickými detaily, okapy, střechami a stříškami, povozy a lidmi). Všiml jsem si, že si z takových obrázků vždycky vybraly jednu nebo dvě věci, třeba docela nevýznamné, které ani nebyly pro obsah nějak typické, zkrátka takové, které jim padly do oka, ať už to byla jen žába nebo veverka, princezna nebo jak se někdo směje. A rychle otočily list, aby viděly, co je na dalším.
Stanislav Kolíbal o ilustrování Stromu pohádek