mazanec petr basnik
Intimní sbírka intimních básní prodchnutých vírou, venkovem, moudrostí. Svou skromností a civilností výjimečný jev na české poetické scéně.

Způsobem básnění se sbírka od předchozích příliš neliší, najdeme v ní snad jen víc ironie a jadrnějších výrazů. V její tematice se však odráží nová zkušenost vážného onemocnění, jemuž autor v posledních dvou letech čelí. Ač to zní paradoxně, její tón je možná i proto humornější.
Ač to zní paradoxně, její tón je možná i proto humornější. Předposledním i posledním věcem života se Mazanec věnuje odedávna, všednost u něj vždy hraničí s transcendencí a útržkovité postřehy či odposlechnuté promluvy se často týkají starých lidí, kněží, kostelů či hřbitovů. K venkovskému životu, o němž píše, náleží stáří a umírání docela přirozeně. Dokud se ho to osobně netýkalo, psal o takových jevech s veškerou vážností, když se ale sám ocitl v jejich gravitačním pásmu, dovoluje si občasné pousmání. Ač bytostný konzervativec, dospěl v jednom z oddílů knihy až na práh experimentální poezie, když „zbásnil“ (přepsal do veršů) poněkud senilní, tajuplné, avšak nadzemsky veselé promluvy téměř stoleté stařenky po mozkové mrtvici.
Viktor Šlajchrt, 2012

Petr Mazanec
je středoškolský učitel, regionální historik a básník. Narodil se sice v severních Čechách (Ústí nad Labem; část dětství prožil v Děčíně), ale rodným krajem mu byl a je kraj jeho rodičů, to je Vysočina. Mládí prožil v Kamenici nad Lipou a v blízkém Rytově. Žije v obci Veselá u Počátek. Je autorem těchto rukopisných sbírek: Dostatečné znalosti (texty, 1968–1970), Dostatečné známosti (texty, 1973–1974). Od roku 1990 je pravidelným účastníkem sborníků skupinky absolventů FF UK z 60. let, které vydávají účastníci vlastním nákladem pod názvem Listopad (v roce 2008 již 19 ročníků).

Vydal v nepatrném nákladu šest se­šitů svých textů: Verše (1998), Verše 2 (2002), Verše a texty 3 (2005), Krátké texty 4 (2006), Verše a texty 5 (2008), Verše a texty 6 (2010). V nakladatelství Dauphin vyšly – autorský výbor Jarní chodec (2009) a soubor Zachtělo se mi (2011).

Petr Mazanec | Kdo v zlaté struny zahrát zná | fotografie Jan Horáček a František Bína | vydal Dauphin, 2011

Ukázka...

A taky se stalo jednou
před sto lety
že jeden pokrokový atheista (kantor v penzi)
tím krajem (krásnou Vysočinou)
nazdařbůh (jako turista) šel

a úplně náhle
začal mít
tak vážné pochybnosti
že pak dál už šel
jako poutník

1
Jeden muž při jedné hádce se svou ženou:
Běž podojit krávy
kterés nedostala!
a jindy
(protože není kostelíčka, aby nebylo kázáníčka):
Kdybys raději šla
brouzdat na internetu!

2
„Jakož i my odpouštíme
našim viníkům.“
Komu?
Několik blbců, několik hajzlíků
a spíše výjimečně nějaký hajzl.
Na skutečného viníka
mi nikdo z nich nedorostl!

3
Na rodičovské schůzce
se jedna matka divila
že z dějepisného testu
její syn dostal pětku
když přece v otázce o Jaltě
„něco tam měl“

Ano – rok a měsíc
(opsané z lavice)
ale sešli se mu tam
„Stalin Hytler a Čembrdlejn“

Hloupé to matky syn


Myšlenky z knih

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)