Autorka, která vypadá velmi sympaticky, se ve svých drobných epických básních vypisuje z každodenních příběhů, které se jí přímo nebo nepřímo dotýkají. Je ale velká škoda, že svým psaním má potřebu setřást jen ty negativní.

tydny stehlikova

Máme pocit, že volný verš u této generace čím dál více sklouzává do prázdných výkřiků, byť s některými velmi nápaditými obrazy.
Celkově sbírka působí velmi chaoticky. Z veršů je evidentní, že si autorka s životem neví rady, a svoji frustraci přenáší na svou rodinu, která je ji víc na obtíž. Místy dokonce cítíme, s jakou zbytečnou komplikací prožívá vztah k dětem, kterých se děsí, až vyrostou.
Po přečtení jsme nebyli daleko od pocitu výpovědi člověka, který svůj život přežívá v každodenní hrůze. A obálka jen potvrzuje, že nic radostného čtenáře nečeká.

Jestli je to na poli poezie to nejlepší, co se za rok urodilo, tak jsme poněkud zklamaní. Zvláště když sbírka dostala cenu Magnesie, na kterou rozhodně nemá. Nu což, úpadek české literatury je i úpadkem českých literárních porot.

Ukázky...

doma nikdo není
co uděláš?
gauč zkřehl jak prosincová noha
kliky mrtvolně ztuhly
plotny stěn žhnou
všechny úhly kosé
týž pohled jim věnuješ
škrábeš se pod nosem a na břiše
smutné drobky smeteš se stolu
ve společnosti papírků úzkost a chlad z lednice
kytky k tobě vztahují listy
jako by z tebe chtěly vysát vláhu
oči leží ve spíži
se třemi druhy muk
hlasité spláchnutí
ještě lomozíš do ticha šuplaty
nic nehledáš nadarmo
otvíráš okna od zbytků těch, co odešli
doma nikdo není
kočka!
---

teď má dceru
život je prázdný
dcera je krásná
ty nožičky…
hodně se najezdila s kočárkem
sypala z botek písky
občas myslela na výlety
když šla dcera do školky
vzala si půlúvazek
aby z toho úplně nevypadla
pak měli ještě honzíka
----

pravé ucho
(romance)

pravé ucho prošťouchni krásně nesmyslným rozpočitadlem
skandovaným ze zadních sedadel
levé nastav hlasu, co naléhá:
ještě se nevybourej, drž se směru, dělej to správně, to poznáš
tiskni kliky jako příborové nože, jako pravice
a krájej otvírej seznamuj
vracej popelnici k patě domu s mocným rachocením
choď to vyzvednout na poštu
třiď stlačené kartony od mléka
každé ráno jim něco nasyp do jogurtu
něco křupavého
pověnuj se zručně penisu
nepřekračuj rychlost
zapiš si datum odčervení kočky
nakrm kulatý chřtán černou várkou
měj na paměti pokrývku hlavy a vysoký krém
a nedávej další výpověď
ani muži, jenž s ní nic nemá, když to říká
zatímco s tebou něco má, jen si vzpomenout
zapomeň na noční výlety za cizími dotyky
na to nudné překvapení, že je to pokaždé stejné
na to, jak se vždycky chvatně oblečeš a utečeš taxíkem
občas tam něco zapomeneš – svršek, spodek, eso
a nikdy, nikdy nezůstáváš v té póze do rána
je to skoro úplné
v těch mládeneckých bytech bez kytek s nahými okny
z nichž pak ráda vydechuješ kouř do ksichtu rozbřesku
se zanesenou koupelnou a peřinami bez povlečení
s hladovým pupkem lednice
ze které trčí osamělá hlaveň lahváče se salátem budapešť
loučit se výlučně za deště
už je to téměř celé
vrať se do domku s útulnými barvami, květinovým vzorem a zákoutími
k masáži zad a šíje
k digestoři, co to, máčk, odsává do ulice
k rozdělaným, načatým věcem, které už nepočkají
k teplým večerním ručkám okolo krku, těsně před pohádkou
ke všem sprchovým lahvičkám
a poschovávaným dárkům, které jako když najdeš
k pěti porcím ovoce a zeleniny denně
toto je tu pro nás
tomu vy nerozumíte
to je naše
z toho se neutíká

Poezie současná – nové knihy

Zakázané květiny Petra Žantovského

Sbírka Zakázané květiny (Kmen 2016) shrnuje autorovu básnickou tvorbu Petra Žantovského z období posledních pěti let. Oprot...

Sharon Oldsová se nestydí aneb Papežův penis a jiné básně

Dnes již proslulá americká básnířka Sharon Oldsová (*1942 v San Francisku) takzvaně vstoupila do literatury počátkem osmdesá...

Básník i překladatel Pavel Weigel. Ukázky básní

Těžiště Weiglovy literární činnosti spočívá především v překladech, kterých knižně publikoval více než sto. Překlá...

Miroslav Kovařík a Zelené peří. Po desetíletí uznávaný propagátor poezie

Mirek Kovářík (1934), recitátor, performer, literární publicista, je jednou ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel...

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Inspirující myšlenky...

Dokumentární film o himálajském sádhuovi jsem už kdysi viděl. Včera jsem ho zhlédl znovu, ale že by mi to něco dalo, to říct nemohu. Příroda tam nahoře ve velehorách je pěkná, cožpak o to, tu samotu bych bral taky, ale ty kecy kolem toho, to je děs! Jako by to bez toho nesmyslného prázdného tlachání a bez těch směšných rituálů a úkonů nešlo. S lidmi, a to i s těmi nejduchovnějšími, je ta potíž, že neustále moc mluví, a tudíž lžou. Stále ty dokolečka omílané vyprázdněné, nicneříkající slova bez obsahu, slova jako „Bůh“, „láska“, „mír“, „nenásilí“, „nesobeckost“, „soucit“, „lidstvo“... Vyšinutou mysl prostě nepředěláš. Z toho je vidět, jak jsou si všechna náboženství, všichni lidé podobní. Bohužel. Ale buddhisté alespoň považují zvířata za své bratry a nepodřezávají je a nežerou.
Misantrop, Reinlebensborn