Evoluce
Nejde o to veršovat,
ale i myslet;
až do údivu.
*
Vědci říkají, že prý by se nic nepovedlo,
kdyby se vývoj jen nepatrně odchýlil,
třeba jen o desetinu miliontin;
jenže on se neodchýlil.
Ontologie
Jediný bod
byl kumulací prostoru a času,
a pak prásk.
Najednou miliardy galaxií.
A kam už jsme nedohlédli,
tam byl Bůh.
Dva sousedi se handrkují o mez.
Hmota
Mega, giga, tera, peta,
mikro, nano, zepto…
Čtěte to pomalu:
Ze Země k našemu Slunci je sto padesát milionů kilometrů;
a jen naše Galaxie o průměru sto tisíc světelných let
(světelný rok měří skoro deset trilionů kilometrů)
má tři sta miliard hvězd.
V dosahu našich dohlédnutí je už přes třináct
miliard světelných let;
a v tomto prostoru je na sto miliard galaxií;
a mnohé mají až k tisíci miliard hvězd.
Dá se to vůbec představit? Nedá.
A přitom kdo ví, jestli platí teorie relativity.
Co když platí teorie strun, nebo teorie membrán;
a za vemírem jsou další vesmíry
v nepoznaných dimenzích?
Nechte to koňoj.
Stejně v tom našem světě vidíme sotva pět procent vesmírné
hmoty
a ostatní je jenom vypočítané:
23 % je neviditelná hmota, jejíž přitažlivostí to drží pohromadě
a tři čtvrtě vesmíru tvoří temná energie zodpovědná za jeho
rozpínavost…
Vznikne pak nový svět?
Je vesmír organismem, který dýchá?
Zase se smrskne a bude Velký třesk?
Radši to opravdu nechejme koňoj
a vraťme se na Zem:
Hmota je složená z molekul, ty z atomů,
atomy z neutronů, protonů a elektronů
a dalších subatomárních částic,
například kvarků (velikosti 10− 18 m,
to je nula a za desetinnou čárkou sedmnáct dalších nul)
a kvazičástic a antičástic a virtuálních částic…
A tahle hmota je jen zhuštěnou energií vířící v časoprostoru,
(s fotony a gluony, kvanty a vlněním)
a některé částice můžou být současně na více místech…
Fyzici se dokonce snaží oddělit od prostoru čas.
Nechme to koňoj,
stejně je to nepředstavitelné.
A Země?
Za čtyři miliardy let na ní život stvořil miliony živočišných druhů
a mezi nimi člověka; sedm miliard lidí
(tedy já, ty, každý jedinec, jsme vlastně kladné nic);
a přitom každý lidský mozek má deset miliard buněk,
s informací z 3,2 miliardy vazebných párů;
je to ta nejúplnější komplexnost na Zemi
a my ji ve velkém zabíjíme,
vraždíme se kvůli majetku a moci,
necháváme každou vteřinu zemřít hlady dítě…
A tváříme se jakoby nic,
jako by se nás to netýkalo,
jako by…
Ale ono se týká,
mne i tebe se to týká,
neseme zodpovědnost za jedinečnost člověka,
za lidstvo, za sebe, za každého,
neboť právě o nás tu jde,
nás, co se tak hloupě děsíme smrti,
otročíme osudu,
budujeme kariéru,
pachtíme se do úmoru,
jen aby bylo k stáru na léky.
A nakonec zemřem na choroby z povolání…
Copak to dává smysl?
Ne. Pokud nevěříme v Boha,
život sám o sobě postrádá smysl,
ale můžeme a musíme mu ho dát,
naplnit svůj život prací
a láskou.
Prací a láskou.
Četli jste to pomalu?
Kréta
Gaia kdysi naházela kameny
na hranu tří zemských desek,
a vznikla Kréta.
Sem schovala maličkého Dia.
Dospělý,
proměněný v bělostného býka se zlatými rohy,
modrým mořem na hřbetě si vezl princeznu
a vnímal její horký klín.
Byl nedočkavý.
A kdo by nebyl.
Oba byli nedočkaví.
I počali krále.
Lidé tu žili v míru. Tisíc let!
Ctili ženy, kreslili fresky,
stavěli paláce s klimatizací a koupelnami,
učiněný ráj,
dokud to nepohřbila sopka;
patnáct set let před Kristem.
My, Středoevropané, jsme teprv o dva tisíce let později
stavěli chýše s udupanou podlahou a učili se válčit;
a pak za dalších tisíc let jsme vytvořili totality.
Predikce
Před prvním tisíciletím vznikaly říše,
ve druhém státy.
Ve třetím databáze.
Říše se rozpadly první,
státy potom,
a databáze nakonec.
Bylo vymalováno.
Hra
Kdysi jenom hra,
slovíčka na hraní:
domovy bezdomovců,
svěcené svíce,
hra havranů na zmrzlém lánu,
hra hravých slov,
verše do šuplíku
a sny o svobodě.
Moralita
Bylo by dobré nebát se a nekrást.
Za komunistů, kdo nekradl,
okrádal rodinu.
A my bychom teď chtěli
po lidech mravnost?
I tak žijeme v nejlepším
ze všech světů, které známe.
To věděl už Voltaire.
Úděl
Napůl nenávist a napůl lež:
totalita.
Byl to systém bezpráví a strachu,
poprav, lží a zoufání,
a v tom jsme žili.
Komunisti
Zakázali říkat pravdu.
Všem, i sami sobě.
Z maminky se stala dělnice,
mě nepustili studovat
a poslankyni Horákovou popravili
(popelem mrtvé sypali silnici
a mysleli, že to je třídní boj).
Čeští komunisti.
Trauma
Všichni předstírali podle příkazu,
že to vypadá tak a tak.
Věděli sice své,
ale báli se.
Je to dost dávno,
ale toho strachu se už nezbavíme.
Bázeň
Povedlo se jim to.
Báli jsme se každý každého;
každý patnáctý byl fízl.
Napořád se bojíme:
že jednou nás budou zase zavírat
a odnese to syn
a jeho syn a syn toho syna,
neboť oni jsou mstiví
až do čtvrtého pokolení.
