Laureát Nobelovy ceny za literaturu, osmdesátník Tomas Tranströmer (1931–2015) je jako básník známý po celém světě – jeho básně vyšly v překladech do 60 jazyků, přičemž jen v angličtině existuje víc než 20 vydání jeho veršů. Nepříliš známý či úplně neznámý je v Evropě zřejmě jen v České republice, protože do češtiny bylo přeloženo jen asi deset jeho básní, v jedné antologii a v časopisech.

prijde smrt vezme miry


Tranströmerova silná a vznešená poezie z něj dokonce udělala kultovního autora:
ve Slovinsku a na Dálném východě existuje několik kaváren, které nesou jeho jméno. Ve Švédsku a na severu vůbec je tento básník miláčkem početného čtenářského publika. Jeho verše i básníka osobně však znají i na Slovensku, kde vydali jeho sebrané básně a kam přijel, aby převzal Cenu Jána Smreka. V Bratislavě se Tranströmer seznámil s několika českými básníky, L. Kunderou, J. Štroblovou, J. Hrubým a J. Žáčkem.

Přijde smrt a vezme ti míry / Thomas Tranströmer / Obálka a frontispice Wilfried Prager / Překlad Milan Richter a Vít Janota

Ukázky z knihy...

Mlčení

Projdi kolem, jsou pochováni...
Oblak se klouže před kotoučem slunce.

Hlad je vysoká budova,
která sa v noci přemísťuje,

v ložnici se otvírá temná hůl
výtahové šachty vstříc útrobám.

Květy v příkopě. Fanfára, mlčení.
Projdi kolem, jsou pochováni...

Stolní stříbro přežije ve velkých hejnech
tam v hlubinách, kde Atlantik je černý.


Koleje

Dvě hodiny v noci: svit měsíce. Vlak zastavil
na rovině v polích. V dálce světýlka města,
ledově se třpytily na obzoru.

Jako kdyby člověk vešel tak hluboko do snu,
že si už nikdy nevzpomene, že tam byl,
až se jednou vrátí do svého pokoje.

A jako kdyby člověk vešel tak hluboko do nemoci,
že to, čím byly jeho dny, se scvrkne na pár zářivých bodů,
na studený roj, téměř neviditelný na obzoru.

Vlak stojí nehybně.
Dvě hodiny: jasný svit měsíce, pár hvězd.


Madrigal

Zdědil jsem temný les, kam chodím zřídkakdy. Ale jednoho dne si mrtví a živí vymění místa. Tehdy se les dá do pohybu. Nejsme bez naděje. Nejtěžší zločiny zůstanou nevyjasněné i přes nasazení tolika policistů. Stejně tak kdesi hluboko v nás přetrvává velikánevyjasněná láska. Zdědil jsem temný les, ale dnes vcházím do jiného, jasného lesa.
Všechno tam žije, zpívá, vine se, chvěje a kolotá! Je jaro a vzduch je tak opojný. Složil jsem zkoušky na univerzitě zapomnění a ruce mám stejně prázdné jako košile, která se suší na šnúře.


K domovu

Telefonní hovor vytekl do noci a zatřpytil se ve volné krajině i na předměstích.
Pak jsem nepokojně spal v hotelovém pokoji.
Podobal jsem se střelce kompasu v dlani závodníka v orientačním běhu,
který běží lesem a srdce mu buší o závod.


Přátelům za hranicemi

I

Psal jsem vám málo. Jenže to, co jsem nesměl napsat,
puchlo a puchlo jak staromódní vzducholoď
a nakonec odplulo noční oblohou.

II

Dopis teď leží před cenzorem. Ten rozsvítí lampu.
V kuželu světla vyskočí má slova jako opice na mříž,
začnou jí cloumat, ztichnou a budou cenit zuby!

III

Čtěte mezi řádky. Potkáme se za 200 let,
mikrofony v hotelových pokojích budou dávno zapomenuty
a konečně budou smět spát – fosílie vyhynulých sepií.

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

"Počasí začalo být opět chladné. "Jít ven? K čemu? Aby to člověka přivedlo na krchov," říkala Františka, které bylo milejší být tento týden doma, neboť její dcera, bratr i řeznice ho odjeli strávit do Combray. Ostatně když hovořila o počasí, tak nepřiměřeném roční době, tu jakožto poslední příslušnice sekty vyznávající fyzikální nauky tety Leonie, které v ní takto přežívaly v pozastřené podobě, dodávala: "To je zůstatek božího hněvu!" Ale odpovídal jsem na její stesky jen nyvým úsměvem a zůstal jsem vůči těmto předpovědím o to lhostejnější, že pro mne v každém případě mělo být krásně; viděl jsem už, jak se jitřní slunce třpytí na fiesolském vrchu, hřál jsem se v jeho paprscích; jejich intenzita mě nutila, abych s úsměvem otvíral a přivíral víčka, a ta se jako alabastrové lampy naplňovala růžovým přísvitem. Z Itálie se nevracely jenom zvony, přilétla spolu s nimi i Itálie sama."
Marcel Proust: Svět Guermantových (Hledání ztraceného času III)