co oci nevidi zacekKniha jde ve stopách Žáčkovy básnické tvorby od chvíle, kdy jako kometa přelétl nad spícím českým Parnasem. Básník nabízí čtenáři společnou cestu od jedné básnické sbírky k další, tak jak vznikaly až do dnešních dnů. Čtenář je jeho partnerem a spolutvůrcem, který může básně sám promyslet, procítit a prožít, aby v něm zanechaly něco víc než ozvěnu krásného slova.

Žáčkova poezie je hledání společného jazyka a každou báseň jako by začínal magickým zvoláním: Jsme jedné krve, ty i já! Poezie nemusí okouzlovat, ale musí být pravdivá. Poezie je rodná sestra lásky, ale ani láska nebývá idylická. Poezie je trvalá vzpoura proti všemu, co život mrzačí a ničí. Neměla by skutečnost přikrašlovat, naopak ji svlékat donaha. A přesto má Jiří Žáček rád verše, které jsou příležitostí k úžasu. Podle takového klíče sestavil knihu Co oči nevidí, která mu dává zázračnou možnost porozumět sám sobě a skrze sebe světu.

Co oči nevidí
(Malíři Vladimíru Komárkovi)
Namaluj, malíři, co je ti nejbližší,
co oči nevidí, co uši neslyší,
zázračné krajiny ukryté za víčky,
kde zurčí prameny, kde hoří ohníčky,
prameny radosti, ohníčky naděje,
která mě opojí, která mě zahřeje.
Namaluj, malíři, ten vesmír, co je v nás,
ztracenou Ithaku, svět plný hrůz i krás,
z palety vyčaruj písničku staletou,
ať stromy v zahradě do rána rozkvetou,
na temnou oblohu namaluj svítání,
ať slunci na pozdrav zvon srdce vyzvání.

Páteř
Škola nám křiví páteř
zaměstnání nám křiví páteř
přátelé nám křiví páteř
život nám křiví páteř
Pořád nám někdo bez ustání křiví páteř
křivá páteř jde do módy
hodí se pro každou příležitost
a je velmi trvanlivá
Problémy nastanou až po smrti
Bude nutné každou páteř násilím narovnat
abychom aspoň v rakvi byli přímí
abychom aspoň v rakvi byli úctyhodní
abychom aspoň v rakvi byli vznešení
Potomci to jistě ocení

Co jsme?
Co jsme? Jsme jen dvě mimoběžky
ve chvíli kdy se přiblíží
jsme ti co věčně šlapou pěšky
jsme ti co mlčky přihlíží
Jsme otázky — ty zamlčené
jsme nenapsané dopisy
jsme touha vzlétnout spící v kmenech
které už jaro nevzkřísí
Jsme strašáci a vítr v polích
nám z vlasů střásá samotu
jsme oblázky a čas nás drolí
pod kola cizích životů

Nápis na kolíbku
Jsem tady jako pouhý host
Nemám svůj dům ba ani svůj díl země
Mám jenom svoji budoucnost
mám celý svět co mlčky klíčí ve mně

Tužka
Záleží hlavně na tuze
jestli text dojme nebo raní
Tvrdá nám škrtá iluze
a měkká píše něžná psaní

Zápalky
V dětství jsme všichni byli žháři
Milenci hořte zvesela
Tristanům zbude oheň v tváři
a v srdci trocha popela

Dveře
Za dveřmi čeká celý svět
svět ztrát a nálezů svět věčných vart a štací
Dítě se učí odcházet
a dospělý se celý život vrací

Výbor lyrické poezie „Co oči nevidí“ je rozdělen do částí Ladění, Ráno moudřejší večera (1970), Napjatá struna (1973), Anonymní múza (1976), Mezi řečí (1978), Tři roky prázdnin (1982), Text-appeal (1986), Papírové růže (1987), Maličkosti (1988), České moře (1999), Balady, Třetí poločas (2009), Červené paraplíčko (2010), Postskriptum, doplněno fotkami Z alba a mezi nimi jsou poznámky literárních kritiků, přátel i kolegů. Knížku ilustrovala jeho žena Eva Žáčková. Vydal Šulc-Švarc, 2013



https://www.jirizacek.cz/

Poezie současná – nové knihy

Zakázané květiny Petra Žantovského

Sbírka Zakázané květiny (Kmen 2016) shrnuje autorovu básnickou tvorbu Petra Žantovského z období posledních pěti let. Oprot...

Sharon Oldsová se nestydí aneb Papežův penis a jiné básně

Dnes již proslulá americká básnířka Sharon Oldsová (*1942 v San Francisku) takzvaně vstoupila do literatury počátkem osmdesá...

Básník i překladatel Pavel Weigel. Ukázky básní

Těžiště Weiglovy literární činnosti spočívá především v překladech, kterých knižně publikoval více než sto. Překlá...

Miroslav Kovařík a Zelené peří. Po desetíletí uznávaný propagátor poezie

Mirek Kovářík (1934), recitátor, performer, literární publicista, je jednou ze zakladatelských osobností hnutí malých divadel...

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Inspirující myšlenky...

Nikoli pro nic za nic starodávní moudří lidé zobrazovali a vyličovali Štěstěnu jako bytost slepou, nemající vůbec zraků. Vždyť zahrnuje svými poklady stále jen lidi špatné a nehodné, nikdy si nevybírá nikoho ze smrtelníků se soudnou rozvahou, naopak, pobývá nejraději u těch, kterým by se musela zdaleka vyhnout, kdyby viděla; a co je nadevše horší, daří nás rozličnými, ba přímo opačnými pověstmi, takže se člověk špatný pyšní pověstí dobrého muže a naopak, muže zcela bezúhonného stíhá pověst škodlivá.
Apuleius, Zlatý osel