zantovsky zakazane kvetiny
Sbírka zakázané květiny (kmen 2016) shrnuje autorovu básnickou tvorbu Petra Žantovského z období posledních pěti let. Oproti předchozí sbírce Tady bydlím (2012), jsou Zakázané květiny kompaktní básnickou sbírkou, ve které se obrací i k velikánům české a světové poezie, hudby i malířství.

„Žantovského poetika nese stopy dvou protichůdných poetik – Kolářova civilismu, Žantovský květiny přebalopřeného o hovorový jazyk, a Holanovy metaforické posedlosti, odkrývající metafyziku každodennosti… Nesouřadnost básníka Zakázaných květin není jednoduchá, je takříkajíc trojrozměrná: probíhá jako spor se sebou, s dobou i jako nejednou rouhavý, nicméně vášnivý zápas s Bohem, a možná o Boha.“
Básník Vladimír Janovic

„V porovnání s básnickou prvotinou je Žantovského druhá sbírka sevřenější. Myšlenkově i formálně. Můžeme se v ní setkat s mnoha autorovými milovanými básníky slova od Shakespeara až po Halase, Mikuláška či Skácela…, ale i s básníky tónů, jakým byl třeba Chopin, anebo básníky barev jako Chagall či Dalí, neb (řečeno s Baudelairem) barvy, tóny a vůně jedno jsou. Tito básníci jsou znovu vyvoláváni jménem nejenom proto, aby jimi autor definoval svůj svět, ale i proto, aby připomněl, že tam kde selhává paměť, nesmrtelné nahrazují simulakrální efeméry a svět se stává pustinou, mediálně kýčovitou reklamou na festival marnosti."
Básník Lubomír Brožek

Ve sbírce Žantovský představuje celkem 64 básní a je ilustrována 18 černobílým grafikami Jana Součka.

AŽ I.

(Na téma z Francoise Villona)
Když tě smrt už párkrát navštívila
co jí řekneš nového až vejde do dveří?
Že je bílá – sama ví A že krásně – sotva ti uvěří
Snad že je vytržená z básně výtržníka Villona
A nežli spadne opona můžeš jí odříkat Baladu ze soutěže
Vleže Jak jinak se na život smí odvykat
Já u pramene jsem – jenomže jakého?
Dva metry nalevo bliká ti lampa noční služby
Nevěsta v bílém je – leč kde nechala družby?
Sesedlí ze zvyku na chodbě poutníků
Čekárna jako seřadiště – Kdo ví? Tedy snad až příště…
A tak řekneš Lidi Lidi moji
Jak já vás rád vidím – teprv v předpokoji
Jenomže když přijde na věc nevěsta tě chytí za ruku
Vleče tě za zvuků trumpety Satchmovy
A žádá záruku: Co odpovíš až zeptá se tě čípak jsi?
Říkáš: jsem štěstí přitažené za vlasy
A ránu pěstí chystám si To jen tak pro pořádek
až krk můj pozná oč je těžší zadek

AŽ IV.

Fantasii posíliv půllitrem šnapsu
vyšel z Rodokapsu přerodil se v báseň
celý z papíru Jeho ruce nohy oči rty
Ano i ty se staly strofami troufalými
jako když jsme sami Máme víru leda na míru
a bohy po záruce
Spatřiv totiž Boha Bohu nepatřil A ze všech chvil
si vybíral tu srdcervoucí Saň snovou v celé její pýše
Pavouci mu stáli stráž když slyšel ze všech stran
Umíráš Tak se braň a dopij aspoň tuhle sklenku
Kartu přihoď
V truhle bude těsno Venku zase příliš
lidu čumícího
Učí se žít s představou že přijde smrt a bude jeho milá
Jediná mu zbyla nežli odplavou všechny ty zlaté rybky
z potoka kde přál si zůstat němý
mezi kapradím a bršlicemi chutnat rozkoš ticha
Až se ho zeptají jak se mu dýchá odpoví že slaně
Tvář na tvář Dlaně o dlaně s tou holkou která čeká
tu svou vartu oddaně jak pes
než jednou provždy vejde
Třeba už dnes? Co na tom sejde


Inspirující myšlenky...

Žádná kultura ještě nerozřešila dilema, kterému musí čelit s rozvojem vědomé mysli: jak žít mravně a soucitně, když jsme si plně vědomi krve a hrůzy, které doprovázejí život, když nacházíme temná místa nejen ve svém společenství, ale také sami v sobě. Jestliže existuje chvíle, kdy se člověk stává vskutku dospělým, musí to být tehdy, když uchopí tuto ironii v celém rozsahu a přijme odpovědnost za život plný paradoxů, který je mu dán. Člověk musí žít ve víru rozporů, protože kdyby najednou všechny protimluvy přestaly existovat, život sám by se zhroutil. Odpovědi na některé velmi naléhavé otázky jednoduše neexistují. Musíte si je prostě prožít a dát svému životu takový směr, abyste mířili ke světlu.
Barry Lopez / Arctic Dreams / Arktické sny