zbronik martin poezie

Přes 15 let psal Martin verše až jednoho dne pocítil se o ně podělit. Světlo světa spatřila útlá sbírka, kde slova lehce tečou a padají do našeho vědomí.
Přesně v duchu toho, co sám napsal: „Nejkrásnější věcí na světě je jít za hvězdou a té se podobně jako té na nebi nikdy nedotknout – užít si cesty s lidmi, které má člověk rád a nechtít od života víc.“


Martin Zborník (1974)
Absolvent ČVUT v Praze, ale bytostně humanisticky založený Homo Sapiens v pravém slova smyslu, pro kterého poezie je stejně nepostradatelná jako dýchání. Spoluzakladatel legendárního literárního webu Totem.cz, neúnavný propagátor poezie. Můžeme ho potkat na mnoha peotických akcích, na Petříně pod sochou Karla Hynka Máchy, kde tradičně organizuje setkávání básníků nebo jako dlouholetého spoluorganizátora Dne poezie. Poetické akce, které dodnes organizoval už nikdo nespočítá, naštěstí. Žije a pracuje v Praze.

na zaprazi zbornik

Na zápraží / Martin Zborník / ilustrace Markéta Horáková / vydáno v roce 2014
Koupit sbírku: https://www.kosmas.cz/knihy/196204/na-zaprazi/

Potmě

Do tramvajových kolejí
zatéká spěch
a na rtech noci
se hvězda svléká
jen na dlaždičkách v podchodech
najdeš vzkaz fixou od člověka

Jsem ve dne stín
a v noci sen,
jsem větev škráblá průvanem,
list, který se žene dál,
aniž by na něj kdo kdy psal...

Dokud

Dokud člověk nevidí v oknech sklo,
ale krajinu,
vidí půl
jen proto,
že není schopen připustit
neviditelné…

Přikázané ovoce

Kdo líbal kdy
v opuštěných ulicích
červenou panenku na semaforu,
dobře ví,
že milovat zákaz
je v některých situacích
zbytečné.

Kamarádi

Vyšli jsme z Konviktu
a každý otiskl do sněhu
číslo své boty.

Alespoň už víš,
kam zavolat,
pokud by ukrytá cesta
k Tvému domu
jednou neroztála.

Cesta do Avignonu

Ta cizí slova
se mi pletla na jazyku
a mezi zuby,
až jsem dopadl
jak nemluvně.

Jen překousnout
tu tkaničku,
ostřím hrany francouzsko−českého slovníku,
a říci si
o čerstvý kousek
dobrého chleba!

V půl jedné

Z igelitové tašky dýchá káva.
Za okny tramvaje voní noc.

Spadlá do klína

Na podzimu mám nejraději
povadlé psí víno
− ten štěkot červené
u kmene, který jej po celý rok ved.

Na břehu řeky postávám
a mé oči se toulají
po vlnách
s barevným listím
− jen otočit knoflíkem
a naladit
a stát
− jen nadechnout se
toho černého
potu havraních bot!

xxx

Seděl jsem v půl jedné
na tom našem letním zápraží,
na rozpraskané
lavici, které nikdo nevěří,
že dokáže unést jeho těžká léta.

Budeme žít na vsi či ve městě?


Ta nehasnoucí věta
hýbala se mi v ledvině,
jak zubatý kámen
který zatím pouze cítíme.


Probolený kousek předmětu,
který leze ven,
jak nemluvně otočené
hlavou ke světu,

- ve vodách sám
a v doubravách upíjel čas den.


Děti, žena, rodiče, přátelé,
vše srostlé v jeden kmen,
řídká léta slepená k sobě
jak žíly na rukách
tváře v bez podobě


Srdce visela na žílách
všech, které máme rádi.
Byl horký den
a za stářím odcházelo zvolna mládí.

Tři roky štěstí doposud,
splynulá těla
a dvě naše hezké děti,
avšak kdo se optá na osud,
na nevadnoucí růže
či zda váza sletí
dotekem rozpraskané kůže?


Někdy bych rád
uměl chodit po provaze
tak, abych rovnováhu neztratil,
rád bych potkal sebe
a uměl řeč všech bludných sil,


které lepí vinětu,
otáčí slova pryč,
oči odchází spát poslepu
hlava břinkne o pouliční tyč!


V těchto chvílích bezradnosti
stáčí člověk řasy k obloze
své kosti i své štěstí
Bůh hýbe ručkou na váze
jdem v pravo, zachvěje se vzduch
a uvadáme na rozcestí.


Lásko, na Tebe jsem se obracel,
rozespalou v kuchyni,
až slova v kamnech
měnila se na popel,
hřála
a měnila nás ve stíny


Ty a já
a my a děti,
slova k nebi
jak andělícci letí


- závaží na druhém konci
se mazlí spolu na miskách.
Spocené ruce
vlhká dlaň
a v té Ti klíčí hrách

Na tom našem zá-praží
našel kohout kousek chleba
leckdy mu ho děti nastraží
když nevydrží u oběda


pojď si sednout
či jiné zbytečnosti
voláme
a za domem přitom kvete štěstí


Na druhém konci světa,


na té naší ulici,
krmítko visí dlouhá léta
a když zima kvílící
hlásí konec světa
krájí děti spolu
housky na kostičky


- a před domem pak září
jak dvě nehasnoucí svíčky.


Seděl jsem v půl jedné
na tom našem letním zápraží,
na rozpraskané
lavici, které nikdo nevěří
že dokáže unést jeho těžká léta.


Sami v sobě na konci světa,
dvě vlaštovky podzimní hladině,
létáme sem,
a zase tam,
kamkoli
spolu letíme.

Poezie současná – nové knihy

Verše vykládané ebenem Ivana Fontany

„Posledními čtyřmi sbírkami jsem se vrátil k poezii, kterou jsem psal už před léty,“ konstatuje Ivan Fontana (vlastním j...

Básník Pavel Šrut. Daleko, ale nikdy vzdálen

Pokud se kdokoli ze seniorů majících slabost pro poezii už nerozpomenul, komu Mladá fronta vydala v devětašedesátém sbírku Č...

Tance aneb na počátku nebylo slovo, ale tanec

Tance nabízejí básně autorky, která má muže, děti, zahradu, přítelkyně, své stesky i transy, která dovede prožívat barvy...

Druhé Sebrané spisy Františka Listopada. Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit

„Češtinu sajete už s mateřským mlékem, tu nemůžete ztratit. A i český verš je napájen mlékem a vůní českých žen. Č...

Věra Provazníková. Básně Reynkovi, Holanovi, Báj o stromu etc.

Věře Provazníkové coby chápající autorce pro děti jsme věnovali několik článků. Jen letmo jsme se zmínili o básnířce V...

Inspirující myšlenky...

Upřímně řečeno, Otče, prodloužená budoucnost mě neláká. Musela by mít smysl. Občas pochybuji, že život sám má smysl. Je-li to tak, byl by prodloužený život ještě nesmyslnější. Pro delší život bych potřeboval mnohem pádnější důvod... Viděl jsem, jak všechny národy sílí, ale ne v moudrosti, ale v nízkých vášních a touze po ničení. Viděl jsem, jak sílí moc jejich strojů, až se jediný ozbrojený muž vyrovnal celému vojsku. Zjevila se mi doba, kdy lidé, opilí svou zručností ve vraždění, tak běsnili po celém světě, že každá kniha a každý poklad byly odsouzeny k záhubě. Ta vize byla tak jasná a silná, že jsem se rozhodl shromáždit co nejvíce výtvorů krásy a kultury a ochránit je před zkázou, ke které svět spěje. Ztraceny obzor (1938), James Hilton