simunkova zora
Naše skvělá kamarádka, spisovatelka a organizátorka, milovaná Zorka Šimůnková zemřela. (*27.6.1965. Praha – 12.4. 2021. Praha)
Bohužel, náš neméně milovaný, její muž Pavel Kukal mi tuhle těžko uvěřitelnou zprávu nemohl vyvrátit...

Mám psáti o sobě
Zora Šimůnková

Mám psáti o sobě –
a nic mě nenapadá…
Jsem jenom voda,
která padá do zahrady slov.
Nevzejde každá sazenice:
růží je málo, kopřiv více…
Ne každý prsten ryzí kov…

Zoru jsem poznal v Poetické kavárně Obratník v Praze na Smíchově. Dnes, kdy se nesmíme scházet, zní následující čísla jako fantasmagorie.
Obratník jsme otevřeli s manželi Polákovými 28. ledna 2002 a 7. listopadu proběhl pilotní program s názvem Večer přiměřených depresí jako naše 126. akce toho roku! Za tím zvláštním názvem stál barman Láďa Jirotka, který přiléhavě označil naše počínání s dívkou, která si říkala "moue", což znamená přeloženo z francouzštiny úšklebek, když shlédl přípravu nového programu. Já jsem tehdy hledal osobnosti, se kterými bych vybudoval pravidelné pořady pro skupiny lidí, které by se okolo těchto osobností nabalovaly. Zorka myslím na prvním večeru nebyla, ale už 16. listopadu 2002 je uvedena v Poetickém maratónu, který jsme v Obratníku uspořádali. Takže už jsme se znali. Zorce bylo tehdy 37 let.

Večer přiměřených depresí byl plánován jako pravidelný měsíční program a jako takový se odehrál za porodních bolestí v lednu, únoru i březnu 2003.
Proč porodních bolestí? Protože zmíněná moue se projevila jako krajně nespolehlivá, vypařila se jak pára nad hrncem a pak ji snad dokonce hledal i Interpol. Z její pohledné tváře zůstal jen úšklebek nad programem, se kterým jsem si nevěděl rady. Tehdy se mi Zorka nabídla, že by tento pořad pod již existujícím názvem ráda uváděla. Původně jsem o jejích organizačních schopnostech pochyboval, ale projevit se člověk může jen, když mu dáte šanci a
Zorka se nejenom osvědčila, ale dokázala Večer přiměřených depresí proměnit ve svůj charismatický konceptuální životní program.
Párkrát si to vyzkoušela a od 4. dubna 2003 se prakticky měsíc co měsíc konal Večer přiměřených depresí už pod jejím vedením, a to i poté, co jsem skončil v Obratníku já, i poté, co ho Polákovi prodali a stala se z něj Symbiosa, a zůstal na této adrese celých devět let.

Mělo to ovšem trvat ještě mnohem déle...

Zora se mezitím stala uznávanou autorkou i nepostradatelnou osobností na pražské literární scéně.
Vydala tři knihy, pořádala nebo se podílela na velkém množství akcí jako Literární vysočina, každoroční Den poezie, tvorbě literárních webů Totem, Písmák atd., účastnila se literárních soutěží, aby posléze zasedla i v jejich komisích, stala se členkou Obce spisovatelů... Ten výčet by byl tak veliký, že odkazuji zájemce na její stránky a stránky Večera přiměřených depresí, které jsou na internetu.

O čem vlastně takový Večer přiměřených depresí byl.
Zora dala dohromady program z lidí, kteří se jí předem přihlásili a udržela správný formát zhruba sedmiminutového příspěvku na každého. Vzhledem k tomu, jak jsou mnohé takové excentrické bytosti „spolehlivé“ a jak se na scéně někdy projevují, dokázala program nejenom zázračně trvale udržet, ale i vzácně vybalancovat na scéně. Nelze ani vyjádřit, kolikrát dodala odvahu těm, co se psaním koketují či začínají a poskytla povzbuzení těm, kteří s ním spojili svůj osud.
Součástí byly i hudební a jiné složky večera (například tombola). Celkově to byl velkoryse otevřený a přátelský koncept, kde vedle sebe vystupovali začátečníci s profesionály, aniž by se někdo nad někoho povyšoval. A nad vším bděla vytrvalá a trpělivá Zora. Myslím si, že v Praze prakticky neexistuje „básnicky bydlící tak člověk“, který by těmito večery neprošel.

Vyjmenovat ty lidi nejde, protože jich bylo vysoko přes tisíc.
Když zmíním třeba Janu Jiráskovou, Sašu Gr., Petra Musílka, Radanu Šatánkovou, Jarmilu Hannah Čermákovou, Martina Zborníka, Pavla Veselého, Radka Lehkoživa, Kateřinu Marinovou, Sašu Nyklíčkovou, Lucianu Klobušovskou, Sašu Kirilova, Martinu Holánkovou, Davida Pilowa, Anitu Wagnerovou, Zitu Malaníkovou, Anku Kaczmarskou, Claudii Adlhoch, Hanku Kymrovou, Martinu Bittnerovou, Jardu Schnercha, Pavlu Kapitánovou, Kamila Marcela Hodáčka, bude se oprávněně cítit nepřipomenut Gaco Novomesský, Paul Merild, Ondřej Linhart a kapela Vasilův rubáš, Jitka Bařinová, Roman Štechmiler, Agnes Kutass, Anna Lupienska, Tomáš Němec, Vladimír Franče, Aneta Cermanová, Bohouš Vaněk Úvalský, Eva Horká, Klára Hůrková, Josef Straka, Jirka Fučíkovský, Helča Skočová, Shaana, Zuzana Zárubová, Michal Schořálek, Aleš Misař, Janele z Liků, Monika Silberová, Roman Szpuk, Petr Maděra, Petr Pele, Milada Lamasová, Helena Heluli Jarošová, Pavel Herot, Milan Erben... A to nechtějte vědět, jak bych to schytal od Jany Kyblíčkové a Petra, Izáka a Františka Nejedlého. Proto se omlouvám Petru Payneovi, Pavlu Holadovi se skupinou Daryl Green, Věře Dumkové, Míše Kotlíkové, Básněnce, Vladimíru Skalskému, Petru Suchanovi a dalším a dalším, které jsem nemohl jmenovat na prvém místě a úplně všem, kteří tady měli být připomenuti. Když připojíte další jména, budu jen rád.

Ale zpět k Zoře. Když jsem byl po létech, v roce 2012, osloven Hanou Müllerovou k záchraně a nastartování jejího podniku Jiný kafe na Žižkově, přivábil jsem Zorku s jejími „Depkami“ i tam a stal se z toho jeden z páteřních programů tohoto klubu a vydrželo to dalších šest let. Pak se Zorka s Depkami uchýlila do Slovenského domu, ale těch štací bylo celkově víc, zkrátka suma sumarum nevyšlo za posledních devatenáct let slunce, aby nespatřilo na Zemi Depky.

Pokud jde o Zorčin osobní život, k tomu nejsem povolán mluvit, ale vím, že rodina pro ni hodně znamenala. A ona pro ni. Pracovala v knihovně a měla dvě děti, bratra, dvě manželství a právě šťastné okolnosti ji daly dohromady s Pavlem Kukalem, což bylo spojení dvou literárních osobností a básnických duší. Pavel díky Zoře zakotvil v přátelské, přívětivé rodině a životně pookřál. Je hrozně smutné, že to všechno mělo trvat tak krátce.

Zorko, moc Ti za všechno děkuji a bude na Tebe hodně lidí hodně dlouho vzpomínat.

Jakub Zahradník

Něco málo o mně / Zora Šimůnková

Narodila jsem se na konci června roku 1965 v Praze – Podolí. (Ale ještě dávno, dávno předtím, rok dva po válce, se moji rodiče seznámili na gymnáziu v Chotěboři. Máma tátu doučovala deskriptivní geometrii a on ji zase latinu.) Z porodnice si mě pyšní rodiče odvezli do bytu na Starém Městě Pražském, tam jsem prožila příštích 25 let svého života.

O dva a půl roku později, v lednu 1968, jsem se při hře s dřevěnými kostičkami dozvěděla, že se mi narodil bratr Pavel.

Do školy jsem to měla proklatě blízko, do oken naší třídy jsem viděla z balkonu. Zatímco všechny ostatní děti si, jak jsem věřila, užívaly cestou do vzdálenějších ulic spousty dobrodružství, já se s kamarádkami i dobrodružstvími musela rozloučit hned za školními vraty.

Když mi bylo necelých 15 let, přestěhovali jsme se na druhý konec Starého Města, do Betlémské ulice. Poprvé v životě jsem měla vlastní pokoj, vlastní stůl… Tahle idyla trvala deset let, během nichž jsem stačila vystudovat střední školu, být nepřijata na vysokou, a neodvolatelně nastoupit do pracovního procesu.

Snad proto, že tatínek byl historik, kryje se zlom ve společnosti s mou změnou osobní: vdávala jsem se 18.11.1989 (a rozvedla se přesně za deset let a jeden týden nato). Odstěhovala jsem se (bohužel asi navždy) ze Starého Města. Do Karlína, tam, „co Evropu odděluje viadukt“ , jak zpívá Ivan Hlas. A jednou přišla povodeň… a vzala, co jí kdo dal… od té doby mám v Karlíně pouze trvalou adresu.

V jednom zamračeném ránu na konci dubna 1990 se mi narodila dcera Pavla. Syn František přišel na svět o dva roky později během večerní srpnové bouřky.


O touze psát / Zora Šimůnková

Touhu psát jsem zcela určitě nasávala již s mateřským mlékem: na jedné fotce ležím coby miminko mezi knihami a psacím strojem. Tatínek mi prý, když jsem ležela v kočárku, knihami podkládal i hlavičku, abych si nekřivila páteř.

Oba rodiče byli literárně činní: zvuk psacího stroje doprovází celé mé dětství. Ani můj bratr se nevyhnul této linii, ale, narozdíl ode mě, začínal povídkami a pokračuje literární kritikou.

Bylo mi asi 11 let, když na školní akademii veřejně předčítali jednu z mých básniček.

Okolo mého 15. roku se touha psát někam schovala – možná do tisíců stran deníků, které jsem si od té doby nepřestala vést…

Znovu se objevila asi před osmi lety. Nejdřív jako sváteční návštěva: opatrně usedala na kraj židle, usmívala se pouze zdvořile… A pak najednou to přišlo: v hlavě mi vybuchla sopka – a miliony písmen se draly o slovo…

Poezie, ta si žije – černá můra, krev mi pije , psala jsem tehdy.


Myšlenky z knih

Jakmile vyvstane otázka času na čtení, znamená to, že není chuť. Neboť podíváme-li se na to blíž, čas číst nemá vůbec nikdo. Ani malí, ani mládež, ani velcí. Život je neustálou překážkou čtení. Čtení nesouvisí s organizováním společenského času, čtení je stejně jako láska způsobem bytí. Otázkou není zda mám či nemám čas číst (čas, který mi ostatně nikdo nedá), nýbrž zda si dopřeju nebo odepřu potěšení být čtenářem.
Daniel Pennac, Jako román