srut pavel knihkupectvi
Kdo by neznal Šrutovu skvělou Kolej Yesterday a texty zhudebněné Michalem Prokopem a Petrem Skoumalem. Proto si troufám tvrdit, že jen málokdo nezná Šrutovy básně.

Pavel Šrut (*3. 4. 1940 – 20.4. 2018) nikdy nepatřil k mediálním hvězdám české poezie, je dnes prodávaný víc jak Wernisch, Brousek, Topinka.
Snad jen Jiří Žáček se může rovnat popularitě jeho textů, které jsou plné neokázalosti a básnické virtuozity. Je mistrem zkratky a nevysloveného, stejně jako dokáže pracovat s metaforou nebo působivými lyrickými zkratkami.

Šrutovy knihy (a nejen básnické sbírky) patří k těm, které se po přečtení odloží s úsměvem a naplněním.
To dokazují i jeho poslední knihy pro děti (Lichožrouti, Pan Kdybych hledá kamaráda), které často rodiče čtou dětem před spaním, ale kupodivu v četbě pokračují, i když jejich ratolesti dávno spí. Bohužel je jich čím dál míň. Ale i tak, co víc si může autor takových knih přát. Tady není třeba slov, protože Pavel Šrut je nejen básníkem a spisovatelem, ale především člověkem, který zanechal za sebou nesmazatelnou stopu. Mnohem větší, než jakou si dokážeme představit.

Pavel Šrut na psaní textů pro bigbít vzpomíná:

Bigbít nebyl jen zábava, byl to ne snad protest, ale určitě pokus o nějaké pravdivé, neplytké a nekýčovité pojmenování nenormální normalizační skutečnosti, v níž jsme žili. Vzpomeňte si, jak byli lidi vnímaví při koncertech nebo i v divadlech k narážkám a jinotajům. A čtení jinotajů je zároveň bystření vnímavosti pro poezii. To říkám jen mimochodem. Vůbec se mi po těch jinotajných časech nestýská. Zaplaťpámbu, že už je to dávno ´Kolej Yesterday´.

Ukázky:

Kolej Yesterday

To bejvávaly na koleji časy
Už ráno začal večírek
Někdo dal dvacet, někdo stovku
A stavěli jsme Eiffelovku
Ze snů a peří, ze sirek

To tenkrát ještě holkám rostly vlasy
To bylo před tím vejbuchem
A kdo měl žízeň, tak ji hasil
A kdo měl žízeň, tak ji hasil
Vracel se s kytkou za uchem

Prázdnou ulicí na kolej
Jo, to je dávno, Yesterday, Yesterday
To bejvávalo na koleji snění
Bramborák voněl v kuchyni
Někdo dal dvacet, někdo pade
Za to jsme měli kamaráde
Hned štěně píva ve skříni

Tenkrát, hochu, ještě ozáření
Hrozilo leda od slunce
A byly řeky po setmění
A byly řeky po setmění
Kam jsi moh’ chodit na sumce

A ty pak hodit na olej
Jo, to je dávno, Yesterday, Yesterday

To bejvávaly na koleji časy
Už ráno začal večírek
Někdo dal dvacet, někdo stovku
A někdo zbořil Eiffelovku
Ze snů a peří, ze sirek

A od tý doby ta kolej
Patří už dávno Yesterday, Yesterday

Balada

Ticho a modré peří.
To znám.
Chycené v keři.

Podřezávají kohoutka.
To znám.
Chycený do poutka.

Výkřik a bílé peří.
To znám.
Chycený v keři.

Podřezávají slepičku.
To znám.
Chycená na kličku.

Hony a dychtivý psí čenich.
To znám.
Chycený v obklíčení.

To znám.
Chycený v lásce, která tě hostí
morkem z tvé vlastní kosti.

---------------------------------

Slova se mění, stejná řeč.
Nacházíme jen to, s čím se míjíme.
Poblíž a nikdy blízko.
Umíme promlouvat jen mlčením.
Jsem vyzáblý a vrhám kyprý stín.
Daleko, ale nikdy vzdálen.
Umím se hájit jen vlastní obžalobou.
Kámen dne padá.
Kámen dna.


Inspirující myšlenky...

Nebe Jednotou vytváří vodu. Právě v tom je skutečná síla Velké jednoty. Dosáhne-li člověk této Jednoty, bude živ, ztratí-li ji, zemře. Avšak ačkoli člověk žije v síle (jíž je vzduch, prana), sílu (vzduch) nevidí, právě tak jako ryby žijí ve vodě, vodu však nevidí. Člověk umírá, nemá-li k životu vzduch, právě tak jako ryby bez vody hynou. Proto zasvěcení učili lidi, aby se drželi nejzákladnějšího a sledovali jediné, oběh světla a zachovávání jeho centra.
Tajemství zlatého květu, čínská kniha života