MERCHANT LEAVE YOUR SLEEP

Kdo dnes ví, co je viktoriánská poezie? Zpěvačka Natálie Merchant kvůli ní strávila dost dlouhou dobu v knihovnách, a nechala se jí úplně učarovat. Výsledkem byly zhudebněné básně, které tak dostaly úplně jiný význam, než jaký lidé vnímali při jejich čtení v době jejich vzniku. Vlastně tak probudila k životu skorozapomenutou poezii po více jak sto letech.

Natalie Merchant na TEDu zpívá ze svého nového alba, Leave Your Sleep na jednom setkání TEDu. Texty písní z téměř zapomenuté poezie 19. století zpívá svým jedinečným hlasem a sděluje světu, že poezie nemůže vymizet z lidského života. Jedna z velmi smysluplných propagací poezie!

Jak celý hudebně - poetický projekt vznikl?
O tom výstižně píše Jiří Moravčík na UNI kulturním magazínu. Vybíráme:

"Americká písničkářka Natalie Merchant se po porodu prvorozené dcery Lucie stáhla do ústraní, tak jako když opustila skupinu 10 000 Maniacs, kterou svým andělským hlasem pomohla vytáhnout z anonymity alternativní rockové scény na výsluní. Nápad šťastné matky napsat dceři ukolébavky a zhudebnit lidové říkanky ale nabobtnal do opulentní kolekce písní o dětství určené dospělým. Z obchodního hlediska se jedná o zvláštní příklad jak čelit krizi hudebního průmyslu: dvojalbum LEAVE YOUR SLEEP (Nonesuch, 2010, 95:25) vyprovozené osmdesátistránkovou publikací, natáčené přes rok s bezmála stopadesátkou muzikantů. Raději nezmiňovat, že přípravy trvaly sedm let, zahrnovaly cesty do anglických univerzitních archivů a účast literárních vědců, to protože náročné kojení a nedostatek času psát vlastní texty přerostl v hluboký zájem a anglickou a americkou literaturu 19. a 20. století. „Výběr básní ve mně vzbudil zájem dozvědět se o autorech úplně všechno. Ještě nikdy jsem nespolupracovala s mrtvými a cizinci. Ztratila jsem spoustu času tím, že jsem se dívala na jejich fotografi e a ptala se: kdo vlastně jste?


“The Sleepy Giant,” Charles E. Carryl (1841-1920)


My age is three hundred and seventy-two,
And I think, with the deepest regret,
How I used to pick up and voraciously chew
The dear little boys whom I met.
I’ve eaten them raw, in their holiday suits;
I’ve eaten them curried with rice;
I’ve eaten them baked, in their jackets and boots,
And found them exceedingly nice.
But now that my jaws are too weak for such fare,
I think it exceedingly rude
To do such a thing, when I’m quite well aware
Little boys do not like being chewed.

And so I contentedly live upon eels,
And try to do nothing amiss,
And I pass all the time I can spare from my meals
In innocent slumber — like this.

Více: https://www.nataliemerchant.com

Poezie v hudbě – nové knihy

Velký Zpěvník ruských písní je možná pod cenzurou

Unikátní bohatá sbírka ruských lidových i umělých písní s širokým okruhem námětů zahrnující poslední dvě století (p...

Emily Dickinson a Jiří Orten v jazzovém podání skupiny Davida Dorůžky

Kytarista David Dorůžka, jehož věhlas dávno přesáhl hranice České republiky, a který obdržel řadu cen za své debutové alb...

Zuzana Navarová Andělská počta

Písničky Zuzany Navarové (18. června 1959 – 7. prosince 2004) jsou stále oblíbené pro svoji nevšední lyričnost, tichý...

Dvě tváře Ringo Čecha. Bizarní rocková poezie nejen pro Schelingera

Už 1965 se stal Ringo Čech nejlepším bubeníkem tehdejšího Československa. Když v tomto směru dosáhl maximum, rozhlížel se ...

Filip Topol. Na řetězu možná iluze

Poprvé vystoupil (v dubnu 1978) na Hrádečku (u Václava Havla) v úvodu koncertu The Plastic People Of The Universe (Pašijové hr...

Inspirující myšlenky...

Historický román není odborná příručka, ale na druhou stranu není možné současného hrdinu převléknout z džínů do brnění a myslet si, že tak se historický román píše. Lidé dříve jinak mysleli, měli jiné hodnoty, zkušenosti, existovala jiná struktura společnosti, a to vše se musí v příběhu odrazit. Proto se vždycky snažím o co nejdokonalejší kulisu, aby se čtenář prostřednictvím příběhu opravdu přenesl do středověku. Formální stránce psaní přikládám nesmírně veliký význam. Co se týká hrdinů, všechny příběhy spojuje postava vzdělaného a čestného rytíře Oldřicha z Chlumu, královského prokurátora a správce hradu Bezděz. Tahle postava je samozřejmě vymyšlená, neboť z poloviny 13. století, kdy se příběhy odehrávají, máme dochováno jen minimum pramenů, v nichž by se objevovala jména královských úředníků. Skutečné soudní protokoly se objevují až o dvě stovky let později. I když je samozřejmě jméno mého literárního hrdiny fiktivní, snažím se, aby vystupoval tak, jak by člověk v jeho postavení opravdu ve středověku jednal. Ale znovu opakuji, jde o román, nikoli o historickou studii. Pokud autor vytvoří literárního hrdinu a čtenáři ho přijmou, pak automaticky má vůči svým čtenářům určitou odpovědnost. Stejně jako je nemyslitelné, aby Vinetou lhal, tak ani můj Oldřich z Chlumu nemůže ustoupit zlu, nemůže utéct z boje a nemůže být nevěrný své manželce Ludmile. Historickou detektivku považuji tak trochu za pohádku pro dospělé. Základní atributy jsou totiž stejné. Dobro bojuje se zlem a nakonec zvítězí. V tom vidím velikou přednost beletrie, protože skutečná historie je někdy krutá a často i smutná, ale spisovatelé by měli dávat lidem radost a víru.
Vlastimil Vondruška, spisovatel a historik