navarova andelska pocta poezie

Písničky Zuzany Navarové (18. června 1959 – 7. prosince 2004) jsou stále oblíbené pro svoji nevšední lyričnost, tichý humor a místy až bolestné vyslovování pravd o životě, které vyslovuje člověk pokorný, tolerantní a laskavý. Zuzana Navarová se tak navždy zapsala do srdcí většiny posluchačů.

Nakladatelství Host vydalo knihu poezie - písní Andělská počta Zuzany Navarové, u příležitosti nedožitých 50. narozenin autorky a je to počin víc než chvályhodný.
Soubor doplňují drobné portréty autorčiných přátel, rozhovory a vzpomínkové texty. Součástí knihy je obsáhlá fotopříloha.

Andělská počta Zuzany Navarové | Editorka Hana Svanovská
Fotografie Richard Procházka | Počet stran 168 včetně fotopřílohy, váz.

Úryvky z doslovu ke knize andělská počta
Kniha Andělská počtaSnaha „překřičet“ všechna možná i nemožná klišé vedla někdy autorku k přespříliš intelektuálským konstrukcím (mnohdy na hranici srozumitelnosti), které místy nemají daleko k prázdné verbální exhibici: „Bílý je ticho žlutý postele / žlutej je rum a bílá neděle / jenom ty střepy cinkaj vesele / že tak si lehne, jak si kdo ustele.“ Tím zůstávaly do značné míry utlumeny jiné aspekty tvorby Navarové: jemná a na první pohled prakticky nepostřehnutelná empatie k (prozatím) pozemskému řádu přírody a jeho hluboce zakořeněným tradicím a rituálům a snaha o jistou bezprostřednost lyrické výpovědi, jako je tomu v ranější písni Masopust: „Prej se na časy blejská / dávno mělo tát / Děda v hospodě vejská / strejci začínaj hrát / Sedum neděl a peřin / zaříkám sedumkrát / Prej se na časy blejská / šetřím / strejcům na tabák.“

Odchod z Nerezu, ač to Navarová nikdy otevřeně nepřiznala, nebyl zřejmě jednoduchý, po lidské, ale ani po umělecké stránce. Musela se zbavit nejen určitých hudebních stereotypů, ale i navyklého způsobu psaní textů. Takové rozhodnutí s sebou zpravidla přináší tvůrčí krizi, zvláště jde-li o obrat vědomý a chtěný. V polovině devadesátých let se skoro zdálo, jako by na vlastní tvorbu úplně rezignovala. Skupina Tres, v níž účinkovala společně s kytaristou Ivánem Gutiérrezem a kontrabasistou Karlem Cábou, měla totiž na repertoáru převážně španělsky zpívané skladby z pera Ivána Gutiérreze, v nichž se Navarová realizovala výhradně jako zpěvačka. Ostatně zdálo se, že jí to nijak nevadí. Málokdo však tušil, že tento přeryv bude jen nutným mezičasím pro definitivní osvobození z výše popsané „nerezavějící minulosti“.

Andělská počta
BOSSA MA S FOUSAMA


Kde jsou ty písně mý
kde jsou, že tady nejsou
Bylo jich málo
a tak lí-la-la
voda je vzala
Kde jsou ty vody
kde že jsou, vždyť tady nejsou
Sucho se zdálo
a tak lá-li-la
noc je vypila
Á jé...

Kde jsou ty noce mý
kde jsou, že tady nejsou
Bílá tma zbyla
tak ji lí-la-lo
slunce sežralo
Kde jsou ty slunce
kde že jsou, vždyť tady nejsou
Zbylo půl kila
a tak, basama
spolknu ho sama
Á jé…

Somrkrálka-blues

Vlasy až na paty třepivý záplaty
má řeči nahatý somrkrálka-blues
v kapse jako proprietu
jako jednu cigaretu
vločky sbírá do baretu
když má léto odpust

Kantýny, čekárny, básničky na kolenou
o paní z pekárny
co má se čím dál stejně
Uprostřed pohádky nevíme jak to bylo
cukrovkář nedopil
třetinkový pivo

Koflíkům od fikusu
zastávkám autobusu
zeleným hubertusu zpívá somr-blues
vlasy až na paty třepivý záplaty
má řeči nahatý ta somrkrálka-blues

Kantýny, čekárny, básničky na kolenou
o paní z pekárny
co má se čím dál stejně
Uprostřed pohádky nevíme jak to bylo
cukrovkář nedopil
třetinkový pivo

Kočky

Když kočky řvou
tma sirkou připálí
sladkobolný karamel
voňavá neštěstí
Celou mě rozkrájí
broušený půlměsíc

Když ptáci řvou
není to bolestí
Když holky lžou
mrazí je v zápěstí
'Cikánko maličká
přičaruj synečka'
když holky lžou

Už svatí jdou
v kulhavém příběhu
Sandály dřou
na paty Vševědů
a voda k zábradlí
tak moudře promlouvá
hou houpy hou

Pili jsme na zimu
líbali se na jaro
léto jsme milovali
na podzim spali, héj!
Pili jsme na zimu
líbali se na jaro
léto jsme milovali
o-ó

Když ptáci lžou
voňavá neštěstí
připálený karamel
zamrazí v zápěstí
v kulhavém příběhu
není to bolestí

Pili jsme na zimu
líbali se na jaro
léto jsme milovali
na podzim spali, héj!
Pili jsme na zimu
líbali se na jaro
léto jsme milovali
na podzim spali, héj!
Pili jsme na zimu
líbali se na jaro
léto jsme milovali
o-ó
tyly-du-ditu…

Poezie v hudbě – nové knihy

Velký Zpěvník ruských písní je možná pod cenzurou

Unikátní bohatá sbírka ruských lidových i umělých písní s širokým okruhem námětů zahrnující poslední dvě století (p...

Emily Dickinson a Jiří Orten v jazzovém podání skupiny Davida Dorůžky

Kytarista David Dorůžka, jehož věhlas dávno přesáhl hranice České republiky, a který obdržel řadu cen za své debutové alb...

Zuzana Navarová Andělská počta

Písničky Zuzany Navarové (18. června 1959 – 7. prosince 2004) jsou stále oblíbené pro svoji nevšední lyričnost, tichý...

Dvě tváře Ringo Čecha. Bizarní rocková poezie nejen pro Schelingera

Už 1965 se stal Ringo Čech nejlepším bubeníkem tehdejšího Československa. Když v tomto směru dosáhl maximum, rozhlížel se ...

Filip Topol. Na řetězu možná iluze

Poprvé vystoupil (v dubnu 1978) na Hrádečku (u Václava Havla) v úvodu koncertu The Plastic People Of The Universe (Pašijové hr...

Inspirující myšlenky...

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
Pierre Boulle, Planeta opic