A+ A A-

Žil jsem zbytečně? Neuvěřitelné, nepochopitelné se stalo skutkem


zil_jsem_zbytecneNěkteré knihy neváhám číst i dvakrát či třikrát krátce po sobě. Jsou natolik  zaplněny událostmi, faktickými a autentickými informacemi, přitom zajímavě podávanými, bez frází a klišé – dobrý spisovatel se v nich nezapře. A přece jedna taková kniha jakoby nadobro zapadla.


Vyšla poprvé dávno po smrti svého autora a teprve nyní v souvislosti  se širokou medializací politického monstrprocesu 50. let s Miladou Horákovou, televizním uvedením trezorovaného filmového dokumentu o něm a opožděným odsouzením prokurátorky  a soudkyně Ludmily Brožové -  Polednové usoudilo vcelku malé nakladatelství Machart v Berouně, že přišla správná chvíle  vydat životopisný román  Žil jsem zbytečně (480 stran) znovu. Napsal ho   prof. JUDr. Jiří Hejda (1895 -1985), poprvé byl vydán nakladatelstvím Melantrich v edici Memoáry v roce 1991.

Jeho přitažlivost  je dána rekapitulací života, který autor nazval s velkou nadsázkou  zbytečností, ale marně se po těch „zbytečnostech“ budete  pídit.  Vždyť tento člověk naopak žil na plný plyn, dřel, rval se, bojoval,  měl nádherou milující a statečnou ženu, rodinu, děti. Zpytuje bedlivě své svědomí, v životě nikomu vědomě neublížil, spíše víc pomáhal a dokonce dopomohl lidem v době krizí k slušné existenci, že neumřeli hlady. Nemusí se stydět za nic, co kdy udělal, nikdy se neprodal.

Ano, myslím si, že ta přitažlivost jeho líčení je zejména dána jeho životní cílevědomostí, šel za svým cílem i tehdy, kdy ho to stálo jmění, kdy se chvěla jeho existence, i tehdy, když věděl a spravedlivě byl přesvědčen, že riskuje život. Přinášel oběti, nic mu nespadlo náhodně do klína a  až teprve dodatečně si připouštěl,  že měl také trochu štěstí.
Život Jiřího Hejdy lze rozdělit  do několika přibližně stejných období a rovněž obsah jeho knihy  a jeho členění tomu tak odpovídá.  Musel přerušit studium právnické fakulty a  ocitl se v zákopech první světové války v linii rakouské fronty a před nimi Rusové. Byl dvacátý červenec, po dělostřelecké detonaci pátral po okolí  a na dosah spatřil vytržený list  popsaný hebrejským písmem. Napadá ho hebrejská modlitba, ano vždyť jeho Louisa je židovka, má dokonce narozeniny, je jí právě dvacet let! Poznal ji v Hlaholu, oba  milují zpěv a hudbu. Chce si ji vzít, až tohle peklo skončí. Nechce  umřít „hrdinskou smrtí“ za císaře pána! Podařilo se, že byl superarbitrován, znovu povolán do bojů v Itálii   a tady už se dozvídá o našich legionářích, o T. G. Masarykovi a 28. říjnu 1918.

Po svatbě s Louisou, dcerou známého majitele velkostatku a zámku v Lidkovicích na Sedlčansku, je osud zavál na Moravu, kde si sjednal práci v Lidových novinách v Brně a s Moravsko-slezským deníkem v Ostravě. Celé následující období  se pohybuje v mediální sféře, poznává se s mnoha významnými lidmi naší první republiky, s kolegy novináři, například s oběma bratry Čapky, Ferdinandem Peroutkou, zajímá se o zahraniční politiku a v únoru 1928 nastupuje místo hospodářského redaktora v Lidových novinách.  V květnu téhož roku na velkolepé kulturní výstavě v Brně poznává se s Tomášem Baťou, který už je symbolem, celá republika je na něj hrdá, ale takových českých podniků bylo u nás málo. Většinou byly v rukou německých bank, kapitalistů, koncernů. Prodírá se svědomitě touto spletí ekonomických vztahů a vazeb, dostal se až ke kořenům hospodářství kapitalistického světa, zakládá si rychle rostoucí archiv a jeho pronikavé články, jak říká, „nebyly díky nějaké geniálnosti,  nýbrž zásluhou takových archivů, jaký jsem si po léta dělal“, zásluhou studia anglické a německé literatury, pravidelného sledování zahraničního ekonomického tisku.

Jeho obsáhlá studie Hospodářská funkce akciové společnosti (1930)
byla přetištěna v mezinárodní revui. Československo prokázalo za deset let své samostatnosti, že je schopno života, že je dokonce na prvním místě mezi dědici bývalé monarchie, ba předčí i Německo a stojí po boku nejvyspělejších států západní a severní Evropy. Přesto Jiří Hejda, kterého už od těchto let  lze charakterizovat jako muže, vidícího daleko dopředu, upozorňuje na možná rizika konjunktury, předzvěst  veliké hospodářské krize. V té době ho získá nejvýznamnější muž meziválečného nakladatelského a tiskařského koncernu Melantrich - podnikatel Jaroslav Šalda, aby řídil  národohospodářskou rubriku Českého slova, dokonce přistupuje na všechny jeho podmínky.  

Žádný žurnalista si nedovolil psát o ekonomických otázkách tak otevřeně a zasvěceně, s jasnými čísly doloženými z výročních zpráv podniků, svazů, bank a pojišťoven, neměl zábrany, jeho  argumenty byly důrazné, mnoha lidem i politikům nepříjemné, šokující.
K politickým předákům byl naprosto věcný, stýkal se s nimi pravidelně, zvlášť  národně socialistická strana si vážila  jím vypracovaného hospodářského programu. Byl ve styku s bankéřem první republiky Jaroslavem Preissem (1870-1946), který postupoval  krok za krokem, neústupně, aby se z jeho koncernu stal český podnik. V době nástupu Hitlera k moci! Proto se Jiří Hejda rozjel do sousedního  Německa  a byl sťasten, když se mohl opět vrátit do svobodného, demokratického Československa.

Nespal kolik nocí, když mu bankéř Preiss nabídl místo ředitele ČKD a pověřil ho funkcí generálního tajemníka. Podniku, který byl v té době v rozkladu, zatímco například Vítkovice a Chemický spolek v Ústí nad Labem  byly už zkonsolidované. Má plně využít nahromaděnou energii, uplatnit v praxi, co léta hlásá v teorii? Naproti tomu pochyby:  „Vidíte, jaké měl řeči, dokud psal do novin, a teď ukazuje, že nic neumí…“ Vzpomněl si na Baťu, na Šaldu, také začínali s holýma rukama. Byl si vědom svobody a možností Masarykovy republiky, tolik odlišné od přímých nebo zakrytých diktatur Evropy: Hitler, Mussolini, Franco, Salazar, Dolfuss, Horthy, Pilsudski – ti charakterizovali politiku třicátých let.

Záhy ve svém novém postavení zjistil, že nemůže lámat nic přes koleno, narazil na zjevný odpor a nepřátelství. Postupně získával důvěru a nové spolupracovníky, zjišťoval nedostatky, obtíže a překážky, koncern se začal rozrůstat o nové závody, dokonce v Podkarpatských elektrárnách měla  ČKD většinu akcií, ale hlavní byly inovace výrobního programu: nové nákladní automobily, ČKD Blansko s Kaplanovými turbínami pro nové elektrárny na Vltavě a Váhu, dokonce trolejbusy a moderní  motorové vozy pro železniční dopravu. Ale také – bohužel: zbrojní výroba, zatímco v Německu už dávno Hermann Göring razil heslo „kanóny místo másla“ a němečtí občané-turisté nesměli vyvážet na cesty za hranice peníze.  Československá koruna naopak byla  tvrdá měna, Rakušané ji ochotně brali  právě tak jako americký dolar.
Avšak následující události nabraly  tragický spád. Norimberské zákony z roku 1935  zasáhly u nás již po Mnichovu 1938 v době druhé republiky a pak naplno po nacistickém vpádu a Protektorátu Čechy a Morava. Osoba Jiřího Hejdy, jehož manželka byla Židovkou, byla za těchto změněných poměrů nevhodná.  Odešel tzv. „na vlastní žádost“, ale nevzdal se. Rozjel Továrnu kuchyňských zařízení ve staré budově v Praze-Vršovicích, poskytl zaměstnání mnoha  zoufalým lidem a jejich rodinám, postaral se o bezpečí své Louisy. Když s odstupem let vzpomínal, že to tehdy vypadalo bezpečně, dokonale -  ale žít v tom šest let bylo peklo!

V obnoveném Československu se Jiří Hejda stal významným představitelem Čs. strany národně socialistické,
jako člen Ústřední plánovací komise připravil plán dvouletky 1947-1948, ale současně odhaloval licoměrnost  našeho „největšího přítele“  Sovětského svazu, který nám prodával drahou a špatnou rudu, diktoval železnou koncepci malé republice a výstavbu těžkého průmyslu včetně rozsáhlých investic  do neperspektivních odvětví. Komunistický puč v únoru 1948 vše rozhodl. Neuběhlo pár měsíců a 21. prosince (v roce 1918 přijel do svobodné republiky T. G. Masaryk a téhož dne v roce 1948, kdy se Hejdovým po Jitce a Neklanovi narodila nejmladší dcera Šárka),  a kdy se ve dveřích objevili dva pánové od státní policie.

Po nekonečných výsleších následoval uměle vykonstruovaný politický  proces  s Miladou Horákovou a dvanácti společníky, v němž Jiří Hejda byl odsouzen k trestu smrti, ale soud změnil trest v doživotní žalář. Mohl však na doporučení vyšetřujících  například říci, že Američané, Angličané nebo  Francouzi chtěli od něho špionážní zprávy; na tom, že nikoho takového nezná, prý nezáleží, ale tím si pomůže při soudu… Absurdní nesmysly, zastrašování, agitace proti zemím kapitalistického světa a naopak odvrácení pozornosti od rostoucích hospodářských těžkostí… „Byl jsem členem Masarykovy Akademie práce, ale kde je dnes Masaryk, jehož jméno bylo vymazáno z dějin českého národa?“ „Žil jsem zbytečně. Docela zbytečně, protože nic z toho, co jsem chtěl, o čem jsem se snažil, co jsem budoval, nezůstalo…“

Žádost manželky Louisy Hejdové k Nejvyššímu soudu o milost a zmírnění trestu, byla 21. ledna 1954 zamítnuta. V roce 1955 zemřela, aniž by o tom věděl. Ve věznicích Pankrác, Mírov, Leopoldov (v letech 1951–1959), Ilava a Valdice pobyl až do roku 1962, kdy byl  podmínečně propuštěn. Napsal román Útěk (vydal ho v roce 1969 Melantrich), který komunisté rychle stahovali z prodeje. Diktoval ho do psacího stroje své švagrové  Božce, s níž posléze žili spolu. Živil se jako pomocný dělník -  figurant  v podniku  geodézie až do roku 1966, kdy mu byl vyměřen starobní důchod ve výši 653 Kčs měsíčně. „Přežili jsme Hitlera, přežijeme Brežněva“, říkal si v době další absurdní nenormalizace.

V roce 1973 pět let po  vynesení rozsudku Nejvyššího soudu o rehabilitaci, čekalo by se, že dojde k nápravě křivd, že bude odsouzeným vrácen zkonfiskovaný majetek, nebo že dostanou náhradu. Nic z toho se nestalo. „Od okamžiku mého narození  jsem byl svědkem tolika převratů a revolucí, že je to až neuvěřitelné… Jaká byla moje role v tomto obrovském dějinném dění?“ „Smiřuji se s tím, že po Útěku ode mne už nesmí nic vyjít. Jsem na indexu zakázaných autorů. Koneckonců, nezáleží na tom, kdy vyjdou moje práce tiskem – a vyjdou-li vůbec. Že jsem je napsal, není žádná moje zásluha. Olga Scheinpflugová mi jednou řekla: „To je jako těhotenství. Člověk to nosí tak dlouho v sobě, až to porodí. Ale ven to musí. I když je to třeba potrat.“

Prosím pěkně čtenáře těchto řádek, aby pochopili, že jsem se snažil ve vší stručnosti převyprávět příběh, který je rozepsán na 480 stranách, ale učinil jsem tak proto, abyste si román Jiřího Hejdy sami přečetli a nabyli přesvědčení, že autor nežil zbytečně, ale že neuvěřitelné a  nepochopitelné se stalo opravdu  skutkem…


Kdo je Jiří Hejda


V obnoveném Československu se stal významným představitelem Československé strany národně socialistické. Byl členem Ústřední plánovací komise, která připravavovala plán dvouletky. Za ČSNS ho v komisi doplňovali ještě ekonom Emanuel Šlechta a stavebník Štěpán Ješ.[3] Nadále se také věnoval publicistice pro noviny Svobodné slovo a týdeník Dnešek.
Po převratu v únoru 1948 byl vyloučen ze Svazu spisovatelů[1], přičemž i sama ČSNS byla zbavena svých demokraticky orientovaných představitelů a „obrozena“ jako tzv. Československá strana socialistická. Společně se s řadou bývalých funkcionářů ČSNS, v druhé polovině roku 1948 a v ilegalitě, podílel na tvorbě národněsocialistického programu.[4] Mimo jiné pracoval na koncepci hospodářské politiky po změně režimu, přičemž u znárodněných podniků byl pro jejich přeměnu na akciové společnosti s účastí soukromého kapitálu. „Politická šestka“, což byla jedna z nejdůležitějších skupin národněsocialistické ilegality (ve složení Milada Horáková, Josef Nestával, Josef Čupera, František Račanský, František Dlouhý a Karel Šobr), se ale s jeho programem neztotožnila.[5]
V roce 1949 byl zatčen a zařazen do politického procesu s Miladou Horákovou a spol. Výrobci procesu mu přisoudili roli „hospodářského ideologa Direktoria“, přičemž měla být propagandisticky využita i jeho minulost podnikatele a odpor vůči znárodňování.[6] Proces začal v soudní budově v Praze-Pankráci dne 31. května 1950, v tomto pocesu byl odsouzen na doživotí. Původně však pro něj také byl určen trest smrti[7] a nad změnou trestu na doživotí se v písemném hodnocení procesu pozastavovali, jak prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová[8], tak soudce z lidu František Doušek.[9]

Dílo

Hospodářská funkce akciové společnosti (1930)
Problémy světové hospodářské krize (1933)
Útěk (román, 1969)
Žil jsem zbytečně (autobiografie, 1991)
Sonety zpívané šeptem vestínu šibenice (1993)

Další literatura
KAPLAN, Karel. Největší politický proces: M. Horáková a spol.. Brno : Doplněk, 1995. ISBN 80-85765-58-6. S. 350. (česky)
KAPLAN, Karel. Druhý proces. Milada Horáková a spol. - rehabilitační řízení 1968-1990. Praha : Karolinum, 2008. S. 582. (česky)
NAVARA, Luděk; GAZDÍK, Jan. Čtyři vraždy, ale vůbec žádní vrazi. Mladá fronta DNES, 29. červen 2005, s. C6. ISSN 1210-1168.

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit