A+ A A-

Zdeněk Burian a jeho svět. Co všechno ilustroval geniální český malíř a ilustrátor

burian zdenek malir

Je to už přes 110 let, co se narodil slavný český malíř dobrodružství, jehož báječné ilustrace k verneovkám v posledních letech reeditoval Albatros v rámci osmi tzv. verneffek (adaptací Ondřeje Neffa) edice Knihovna pro 21. století; jde o knihy Dvacet tisíc mil pod mořem, Patnáctiletý kapitán, Pět neděl v balonu, Tajuplný ostrov, Nový hrabě Monte Christo, Dva roky prázdnin, Zemí šelem a Děti kapitána Granta. Samo sebou se nejedná o jediné Burianovy práce na poli sci-fi, akce, dobrodružna, fantazie a kouzel. Byl nezmar.


Jako Zdeněk Michal (anebo snad Michael?) František Burián (sic) se narodil v Kopřivnici paní Hermíně (za svobodna) Barabášové a pravým otcem mu s nevyšší pravděpodobností byl cestovatel Enrique Stanko Vráz (1860-1932). Určitě není bez zajímavosti, že také Vrázův původ je obestřen rouškou tajemství a jednalo se dokonce snad o hraběte Kolowrata či podle jiných mínění o nemanželského syna Thurn Taxisova.
Tak či onak měl Stanko toulavé boty - až do svých šedesáti let, kdy jej rakovina připravila o levou paži (1920). Rok nato se definitivně vrací, ale na to, aby podporoval syna, nemá. Ani se k němu ostatně nehlásí.

Do svých pěti let žil Zdeněk na náměstí ve Štramberku, načež se rodina vrátila do Kopřivnice, ale také odsud se (o prázdninách 1915) přestěhovala – na rok do Brna.
Zdeněk ukončil docházku s jednou trojkou z tělocviku a s dvojkou ze zpěvu; na základní škole ho učil krajinář Adolf Pítr-Bartoň (1879-1925). Pro zkoušky na pražskou Akademii (1919) předložil portréty napůl slepého starce a skupiny kovářů; tak zdařilé, až jej Švabinský, Obrovský, Hynais a Bukovac (po zamrkání) doporučili rovnou do druhého ročníku.
Ocitl se tím ovšem již ve čtrnácti letech vedle i dvaadvacetiletých studentů a kamarády našel víc mezi trempy z party úředníka Čeňka Zahradníčka. Dali mu přezdívku Burka.
Burian sice studoval na výtečnou, ale po konfliktu, jenž souvisel s výstavou, ze školy odešel (1921) a nikdy se nestal „akademickým“ malířem.


Knihy, pravda, začal ilustrovat už počínaje rokem 1920, kdy zvládl obálky Tarzana, a první „jeho“ román Dobrodružství Davida Balfoura od Roberta Louise Stevensona v překladu Zdeňka Matěje Kuděje vyšel roku 1921. To ještě netušil, že se i ke Stevensonovi vrátí, i když teprve roku 1961 Pokladem na ostrově (a už v letech 1927-29 udělá „aspoň“ pět stevensonovských obálek).

Na podzim 1921, spolu s kamarády na Sázavě vybudoval Osadu Arizona včetně nejstarší tamní trempské chaty.
Osada bohužel do roka vyhořela a Burka a „arizonský šerif" Zahradníček jezdili poté do jiných – na Montanu na Berounce a na Tornádo u Kazína.
V letech 1922 a 1926 navštívil Burian Slovensko. Díky trempování také potkal vinohradskou prodavačku Františku Loudovou (1904-1979), i vzali se, když mu bylo dvaadvacet, a svědky byli jeho kamarád Zahradníček a Zahradníčkova budoucí žena.
Manželé Burianovi žili poté v podnájmu ve Vršovicích a roku 1927 se jim narodila dcera Eva. Tři roky nato jim Vilímek sehnal lepší byt na Žižkově.

Počátkem třicátých let Burianovi navštívili Itálii, ale pak už pracovitý Zdeněk takřka necestoval. V Praze se ovšem krátce před válkou přesunul na Vinohrady a v letech padesátých do vily v Podolí. Dost času trávil i ve Vráži u Černošic, kde měl ateliér. Ale ke knihám.

burian zdenek obraz 1

Prvotinu mu vydal Antonín Svěcený (1871-1941) a díky Svěcenému přišel na trh rovněž Kudějův dvousvazkový Král tuláků (1923-22). Nakladatel se tehdy, to nelze popřít, doplňováním obrázkům zbavoval ležáků.
Od roku 1924 pracoval Burian po dvě desetiletí pro předního geografa Stanislava Nikolaua (1878-1950), kterého po válce čekal soud a výluka ze Syndikátu novinářů, to však ještě netušil a počínaje rokem 1923 redigoval časopis Širým světem. Burian mu pomáhal a také ilustroval Nikolauovu knižnici Země a lidé. V ní kupř. Mukerdžího Zvířata a lidi v džungli (1926), Shackletonův Pokus o přechod Antarktidy (1927) a knihu O žebrácké holi do svatého města (1931) od Alexandry David-Neelové (1868-1969).

Snad už roku 1925 podchytil však Buriana zmiňovaný J. R. Vilímek mladší (1860-1938) a poskytl mu šanci ilustrovat Dobrodružný svět (1928-1934), kde tak vyšel i Assolantův Rudý Montluc či Wallaceovi Spravedliví muži z Cordoby. Burian tehdy vytvořil i obálky dalších tří wallaceovek, pro Vilímka ilustroval Stopování od Maxe Branda (Fredericka Fausta), nicméně hlavní porci obálek pro další Brandovy kovbojky včetně Hvízdavého Dana (celkem šestnáct titulů) produkovali již konkurenční Toužimský a Moravec.
Vilímkovi zato kreslil do časopisu Malý čtenář (1929-40) a právě zde osudově narazil i na prvého svého „autora pravěku“ R. R. Hofmeistera.

burian o slonu karim

Především ovšem začal s obrázky k jedenácti verneovkám. Byly to romány Do středu Země (1928), Dva roky prázdnin (1936), Dvacet tisíc mil pod mořem (1938, varianta 1948), Patnáctiletý kapitán (1938, varianta 1948), Tajuplný ostrov (1939, varianty 1948, 1949, 1965), Děti kapitána Granta (1940), Nový hrabě Monte Christo (1941, varianta 1949 + slovenský Matěj Šándor z roku 1956, který také disponuje novou perokresbou), Tajemství pralesa (1942), Hvězda Jihu (1948, slovenská varianta 1955), Zemí šelem (1948, varianta 1949) a Pět neděl v balónu (vyšel poprvé teprve roku 2009 jako adaptace Ondřeje Neffa).

Od Vilímka oproti tomu už není slovenské vydání Země kožešin (V krajine kožušín, 1950), Ocelové město (Bratislava 1954) a (česká) Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1951, roku 1956 vyšly rovněž slovensky). Suma sumárum tak Burian „omaloval“ čtrnáct verneovek, ale nutno dodat, že například Do středu Země obsahuje jen dva jeho obrázky. Čistě obálky dodal pak patnácti dalším Vernovým titulům, a to těmto: Ledová sfinga (1929), Dobrodružství kapitána Hatterase (1930), Milionář na cestách (1930), Plující město (1930), V pustinách australských (1930), Bezejmenná rodina (1931), Sever proti Jihu (1931), Zmatek nad zmatek (1931, slovensky 1955 jako Všetko naopak), Tajemství babylónské (1936), Černá Indie (1937, správně se mělo psát Černé indie), Archipel v plamenech, Dobrodružná závěť, Dva robinsoni, Klaudius Bombarnak a Vynález zkázy.

Přičtěme však i devět obálek (1939-41) k dílům „českého Verna“ J. M. Trosky (1939-41) anebo ilustrace Assolantova Hrdinného kapitána Korkorána (1935, slovensky 1942). Rovněž „italského Verna" Luigi Mottu směl Burian výtvarně doplnit - v případě románů Jižní vítr, Plenitelé Polynesie a Tajemství Indického moře (vše 1929) - a k šesti dalším jeho románům zhotovil (počínaje rokem 1927) aspoň obálky.

burian zdenek obraz 4

Další vernové čekali; nesmíme zapomenout ani na Karla Hlouchu a jeho Dům v oblacích (1929) či Modré mravence (1931), přičemž tentýž Karel Hloucha pronikl i do pátého ročníku edice S puškou a lasem (Řiďte loď k Pacifiku, 1937). U Vilímků mu Burian namaloval i obálku Zakleté země, tedy opět knihy s pravěkou tematikou.
Mistr se krom toho věnoval dalšímu z našich vernů Františku Flosovi, přičemž ilustrace k Flosovu románu Pod sluncem rovníkovým jsou dokonce již z roku 1922. Následovali Supové Atlasu (1929, varianta 1968), Lovci kožišin (1948, varianta 1964), Na modrém Nilu (1969), Strýcův odkaz (1970), Z pralesů Konga (1971) a Taje afrických pralesů (1973). Ale nebyla to jen a jen vernovština, co mladého Buriana poutalo; jen málokterý Král dobrodružství unikl jeho štětci. Roku 1932 ilustroval i Dumasův román Před bouří (díly Maratův sen i Slečna de la Bretonne) a Pamětem lékařovým (1929, varianta 1937), Monte Christovi (1934) i Christovu pokračování Pán světa (1930) od Mutzelburga aspoň vymyslil obálky; jakožto k sedmi dalším dumasovkám.
Taky ovšem ilustroval Zolova Tajemství Marseille (1925, varianta 1932), Althellerova Posledního náčelníka (1931) a cooperovky Lodivod (1929) a Poslední Mohykán (1948). Nedošlo bohužel na vydání už přichystaného Lovce jelenů (1947). Týž román jen s Burianovou obálkou ale dospěl na pulty už roku 1928 a Mistr tenkrát zvládl taktéž obálky k Vyzvědači a Stopaři (1932). Roku 1947 mu ve Vídni vyšla i cooperovská kniha sestávající z částí Der Wildtoter, Der letzte Mohikaner, Der Pfadfinder, Die Ansiedler a Die Prérie.

To vše je krásné, ale ne pokaždé si mohl vybírat a navíc rád střídal žánry. Roku 1930 „mu“ tak vyšla i sci-fi O. W. Gaila Raketou do Měsíce a zrovna tak knížka zcela jiného typu Tanečnice Ninon L. A. Čarské. Od výše zmiňovaného Mukerdžího vydal roku 1948 ještě Za Kárím v indické džungli, avšak třetí Mukerdžího práce Příběhy tygřího mláděte už musela na vydání počkat do roku 1991.
Také Rudyard Kipling díky Burianovi zazářil jsa v malířově světě zastoupen Stopkou a spol. (1936), Statečnými kapitány (1937, varianty 1948 a 1970) a především Mauglím (1940), který pak vyšel s novým Burianovým doprovodem pod původním názvem Kniha džunglí na Slovensku (1957), ale s definitivními variantami přispěchal teprve budoucí Albatros (1965), přičemž poslední verze Burianových kreseb jsou z roku 1968.
Je nutno dodávat, že také k dalším Kiplingovým knihám udělal aspoň obálky?

A Tarzan? ptáte se. Jak už bylo nadhozeno, dvě obálky pro první tři díly Tarzana dodal Burian světu už roku 1920, ale jedenáct dalších teprve v letech 1937-39. Nejskvěleji ilustrované vydání prvých tarzanských románů však pochází teprve z let 1969-70.

A (další superman) Nobody? Tak toho se Mistr Burian (o kterém slovy Honzy Vyčítala zpívá „Greenhorn“ Josef Šimek) cele zhostil teprve roku 1977; nicméně obálky šesti dílů Nobodyho pocházejí už z roku 1937. A podobně to chodilo často. Pro Vilímka dělal taky šest svazků Čečetkových Orlů velké armády (1928-29), roku 1941 „spáchal“ i devět dalších obálek k Čečetkům výtvorům (včetně Dvaatřiceti loupežníků a Židovky) a „dovětek“ těchto spisů, román Petr Brandl vyšel teprve roku 1946.

burian zdenek obraz 2

A paleontolog Josef Augusta (1903-1968), Burianův přítel a opravdu osudový kolega?
Divy prasvěta ilustroval Burian již roku 1942 (Toužimský a Moravec) a Vilímek po válce vydal Lovce jeskynních medvědů (1947, další ilustrační varianty této knihy jsou z let 1958 a 1976). Také u Vilímka se objevilo Augustovo Pravěké ptactvo (1949) a Burian mezi roky 1941-71 vytvořil i deset souborů ilustrací pro knihy Zavátý život (1941), Ztracený svět (verze 1948, 1960, 1968), Z hlubin pravěku (1949 a 1959), Zrození Venuše (1960 a 1964), Opolidé a předlité (1961) a U pravěkých lovců (1971). Aby toho nebylo málo, ilustroval i odborné Augustovy knihy Neandrtálci (1951), Z pradějin člověka a Z pradějin tvorstva (obě 1954), Lovce mamutů a sobů (1955), Pradějiny koně (1955), Úvod do všeobecné paleontologie (1956), knihu Z pradějin života (slovensky 1961) a šest dalších Augustových titulů v němčině. Mladou frontou nerealizována zůstává jen Augustova kniha Pravěcí lovci (1960). Zato Burianovy obrázky provázejí odborné publikace pánů Špinara či Mazáka a Vágnerovu Afriku – ráj a peklo zvířat (1978).

Klíčovou se stala pro Buriana ovšem až spolupráce s Toužimským a Moravcem, která byla do konce roku 1933 (tehdy prchl ve všem už vyučený Moravec z nakladatelství Vilímek) jen kooperací s Toužimským. U něj taky vyšlo už roku 1928 Burianem ilustrované Amicisovo Srdce.
S budoucím nakladatelem Moravcem se Burian seznámil právě u Vilímka a nemohl toho již nikdy litovat. V legendární edici S puškou a lasem dík tomu přece ilustroval i tři další Altshellerovy romány Za zlatem do země Siouxů (1933), Ztracení lovci (1936) a Stopaři přední stráže (1939) a především mayovky Černý mustang (1933, třetí varianta 1968) či Ohnivá puška (1935).
Různé ilustrační varianty má dnes také Syn lovce medvědů (1958 i 1969), Duch Llana Estacada (1959) a jistěže i třídílný Vinnetou (1965 a verze 1966-67). K jedenácti mayovkách nakreslil v letech 1931-33 aspoň obálky a pracoval rovněž pro Německo, když stvořil v padesátých letech i tucet obálek pro tamní vydání Karla Maye (a o úspěchu dvoudílného Old Surehanda (1971) v cizině si povíme ještě závěrem).

burian zdenek obraz 7

Moravcovi neodřekl ani k stáru, i zilustroval mu Válku bez skalpů (1966) a román Klekí Petra, bílý otec Apačů (1969). Také na prériích se zkrátka cítil doma, ale už roku 1933 česky prvně vyšla i kniha Terry Gredsteda Hura-Kura, zelený náramek následovaná ještě dalšími Gredstedovými romány Zpívající šíp a Syn prérie.

Roku 1937 se vynořily i Westermanův Třetí důstojník, Lovci skalpů z pera Thomase Mayne-Reida a Gollova Dakota v ohni a sedmý ročník edice S puškou a lasem (1938-39) představil taky šest bigglesovek. Roku 1946 navíc přišla edice Polnice s dodatkem Biggles učí létat (nikoli „Biggles se učí létat“) a román Biggles jde do války (1946) vyšel mimo tuto edici. Bohužel jen s jedinou, a to ještě odjinud převzatou Burianovou kresbou.

K osmi dalším bigglesovkám existují aspoň jeho obálky (1939-48), nicméně právě a nejlépe na „případě Bigglesově“ naznačme spolu s největším naším znalcem Burianova díla Vladimírem Prokopem problémy propojené s řádným i neřádným registrováním a sčítáním Burianových obrázků (cituji): Například v knize Biggles od velbloudích stíhaček je barevná obálka totožná s obálkou sešitovou. Biggles vzdušný komodor má obálku původní, Modré nebezpečí obálku vytvořenou z ilustrace uvnitř knihy, Černý kondor a Biggles v Africe mají zase na obálkách ilustrace z knihy Třetí důstojník a Bigglesova letecká společnost má obálku totožnou s ilustrací z Modrého nebezpečí.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Burian Zdeněk Biografie

Komentáře  

# Hana 2017-02-11
V Madridu, v královské soukromé galerii údajně existuje siň s velkými obrazy Buriana s motivy pravěku a je tam veden jako "božský Čech". Ví o tom někdo?
Citovat