A+ A A-

František Nepil, vzpomínková expozice v rodném domě v Hýskově

nepil frantisek dobry clovek

Rodný dům v obci Hýskov na Berounsku byl slavnostně otevřený v červnu 2015. Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu.

Zároveň zde jsou organizovány různá životní výročí a jubilea, vítání občánků, posezení se seniory obce, svatby. Prostory budou využívány k pořádání různých kurzů, kroužků, přednášek, besed, k pořádání výstav apod.

Návštěvníci v objektu najdou recepci, multifunkční sál, stálou expozici díla Františka Nepila, dobovou expozici, velkou klubovnu s galerií, ale také upravenou zahradu a samozřejmě i parkovací místa.
František Nepil se narodil ve vesnici Hýskov, v ulici Na Krétě 183 v roce 1929. Dům původně sloužil jako hostinec s bytem hostinského, ale v průběhu let měnil svůj vzhled, byl upravován vždy dle potřeb toho, kdo ho obýval. Po smrti posledního z majitelů, malíře V. Heiseho, připadla nemovitost státu. Obec ho od státu získala v roce 2010.

Rodný dům Františka Nepila >>

František Nepil (10.2. 1929 – 8.9. 1995) pokračoval ve vypravěčské tradici Václava Čtvrtka. Byl velmi oblíbený pro svůj nezdolný optimismus a humor. Také není divu, že největší poularitu si získal pořadem "Dobré a ještě lepší jitro" na Českém rozhlase.

František Nepil: O názvech ulic

Taky se vám lidé zdají být tak podobní stromům? Mně tedy ano, protože lidská hlava je taková koruna, stále košatější starostmi, a srdce, to zase zapouští kořínky. Nejsilnější tam, kde se člověk narodí. Však taky rodná víska dělá člověku celý život hlavu. Když se odtamtud odstěhuje, tak neví, co se jim tam vede a co zkazej, chybí mu zprávy a v ničem nemá jistotu. Když jsem tam jezdíval aspoň na prázdniny, tak jsem třeba věděl, že v brance chytá Honzík a na toho že by si neškrt ani Pelé, kdyby už tenkrát byl. A že když je vpředu Áca Sýkora s Karlem Hoškem, tak rozstřílej branku na mraky, i když v ní budou dva Meierové a před nimi pět Beckenbauerů. Ale dneska čtu akorát skóre a tabulky, a copak podle tabulek poznáte, jestli jim to jde?

Ale v poslední době se jim tam zase něco povedlo tak, že o tom nemohu mlčet. Oni si tam pojmenovali ulice. To je teď leckde, staví se a na první pohled se zdá, že vymyslet pojmenování je to nejlehčí, tím že se nedá nic zkazit. Ale ono dá. Ono se tím dá kterékoli městečko dokonale znepřehlednit. Mně se stává každou chvíli, že někam přijedu a když se ptám na tu a tu ulici, každý jen pokrčí rameny. Ale když řeknu, že tam má být knihovna nebo škola hned spustí: „Tak proč to neřeknete hned – to pojedete takhle, pak takhle a tam odtud takhle, a jste tam!“

Jenže tohle se v mé rodné obci naštěstí nestalo. Ona totiž, jako každá obec, víska nebo jen osada měla své staleté, lidové pojmenování dílů či uliček, z nichž některá jsou takovými krásnými vznikoslovnými záhadami. Teda pro mne! – to se ví, že pro dr. Antonína Tejnora a dr. Alexandra Sticha z Ústavu pro jazyk český by to byl feriální problém – ale představte si, že co má paměť sahá, tak jedna ulice – tedy ulice: nábřeží bych měl říct, ono je to u řeky – se jmenuje „Na Břasích“. A jiná „Na Krétě“. – Tam jsem se narodil, Na Krétě, a pořád je mi hádankou, proč moje ulice nese název řeckého ostrova*. Na Krétě byl legendární Labyrint a v něm žil Minotaurus – obluda, nelidská, vošklivá. – No a vidíte, ona a já jsme přes tu Krétu spřízněný, a nikdy jsme se neviděli! Některá jména bych vysvětlit dovedl – třeba Zábranská, anebo Na vartě – tam odtud je vidět na silnici až k eternitce. Z Varty, tam by vám neproklouzla ani myš. Ale Libina bych nedoved – oni tvrdí, že je to podle lip, že se to jmenovalo dřív Lipina, ale zlatý voči, které tam viděli lípy, starší než jsem já sám – nad vsí okolo Libinského potoka rostly vždycky samé olše!

Při tom označení ulic postupovali trojí cestou. Jednak zachovali ta tradiční, vžitá označení – Na Břasích, Na Krétě, Na vartě, Zábranská ulice, Libinská a tak dále.

Druhou část ulic označili názvy, které charakterizují jejich polohu, směr či podobnou vlastnost, ale tak výstižně, že i já bych vás poslal na správné místo: to jsou třeba ulice Nádražní, Nad tratí, K nádržce, Školní, Srázná, co vede z kopce, Kladenská co vede na Kladno a Berounská, co vede k Berounu. Anebo ulice Sportovců, co vede na to hřiště, odkud to vyneslo vždycky merunu i s gólmanem, když vypálil Áca Sýkora nebo Karel Hošek.

Nu a třetí část patří názvům dneška, a i ty byly zvoleny tak, že se je nikdo nemusí pracně učit. Například Družstevní ta je opravdu tam, kde si postavili družstevníci. Anebo Dělnická – a tou mě vám potěšili! On se totiž název Dělnická ulice dává často třídám, kde je to samá kavárna, banka, parfumerie a grill. Ale tam u nás dostala tenhle název ulice, kudy opravdu ti dělníci chodili na šichtu. Kudy si vodili za tmy kola k silnici – tedy kola: ony to byly takové řachtáče, ani zvonek to nepotřebovalo, a ještě na tom cinkaly a klepaly bandičky s kafem a bramboračkou. A svítili svíčkou zabalenou v kornoutku, aby ji vítr nesfoukl.

A tak jsem si zase uvědomil, jak i k té nejjednodušší věci je potřeba cit i rozum. Já nestrávil jedině to přejmenování návsí na náměstí, ale to je asi tím, že já mám o hodně raději návsi než náměstí. A tak jsem vám to přišel říci, abyste – až u vás budete křtít ulice – si vzpomněli na to, jak to dělali tam u nás. A taky vám to říkám s radostí nad tím, že se tam i já dál vyznám, a že tam tedy i dál patřím.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Nepil František muzeum

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit