Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Fotografie konzervuje, umění žije. Kde je ale hranice kýče?

huron like
Fotografie představuje snahu zachytit vizuální vjem, který už se stal, stal se právě v okamžiku, kdy jste zmáčkli spoušť. V tom ohledu jsou fotografie z první republiky mnohem starší než Rembrandtovy obrazy.


Obraz, socha, freska atd. totiž nejsou zachycením vjemu, ale lze je vnímat stále znovu a čerstvě, nejsou dalekohledem na dění v historické dálavě, nýbrž je v nich výzva prožít nyní něco z toho, a to vždy svébytně, z hloubi srdce, čili originálně a živě, co prožíval také umělec a celé generace diváků při prohlížení jeho díla.

Zde může být vysvětlení toho, proč se mnohé přírodní krásy, jsou-li jen vyfocené, stávají kýčem. Když malíř zachytí krásu přírody, dává jí jedinečnost svého prožitku.
V tom je geniální názor Wildeův, že nikoli člověk se učí kráse od přírody, ale příroda od člověka. Proto lidé mohou nadšeně chválit červánky či se kochat kulatým měsícem nad sněhovou plání, když jsou zrovna u toho, čili když to přímo prožívají. Jdou odněkud někam, s někým nebo sami, je tu jejich vrženost, jejich včera i jejich zítra, a v tom se najednou zazrcadlí něco, co je upře nad pouhé jednotlivosti k přesahující pozoruhodnosti světa. Většinou nás totiž neupoutává to, co je běžné (a co zběžní, to pozbude své krásy), nýbrž něco, na co můžeme nabalit pocity vržení, v němž jsme lapeni, a radosti z jeho podivuhodnosti. První krok k vytvoření kýče je tu obrana před úzkostí z toho, co to všechno kolem nás vlastně má znamenat. Má-li se příroda pouze líbit bez autentického prožitku, hodí se k tomu běžnost ve smyslu: všichni víme, že to muselo být krásné. Je to vrhání se turistů na krásná místa, kde všichni musí prožívat krásu, a proto ji neprožívá téměř nikdo, protože krása tu není v tom smyslu, abychom k ní přišli či abychom ji vyfotili, nýbrž musí vzejít z nás, z našeho prožitku, neporučitelného vnějšími fakty.

gogh vrby zapad slunce
Vincent van Gogh: Vrby při západu slunce, 1888

Vyfocená přírodní scenérie, není-li ovšem součást nějakého cestopisu a originálního životního osudu, se už obejde zcela bez naší přítomnosti. To už není událost na naší jedinečné cestě odněkud někam, je to jen vzpomínka na vjem, který se někomu někdy naskytl, vjem dle obecného mínění přitažlivý a líbivý. V tom ohledu je velký rozdíl mezi vyfocenou scenérií a vyfoceným výtvarným dílem: zatímco příroda se stává krásnou až díky tomu, kdo ji prožívá, kdy pouhá reprodukce vjemu nemůže vést k prožitku (může v nás ale vyvolat představu, co asi mohl fotografující vnímat – třeba zimu, vlhko, opuštěnost – aniž bychom se však mohli do něj vcítit, protože fotografie není svědectví o nitru), umění už je prožitek, je to výpověď o něm, a tak vjemem, byť zprostředkovaným fotografií, se nyní můžeme vcítit do svědectví o lidské existenci.

Fotografie konzervuje, ale umění žije.
Takovým konzervováním jsou ale i pokusy o to, abychom byli za každou cenu současní, aby třeba umělec mohl dnes vyjádřit odpor proti válce v Iráku třeba pomocí fotky jeho zmasakrovaného těla. Je-li ovšem takový osud vojáka opravdu současností, vyžaduje reflexi, přesahující současnost do minulosti i do budoucnosti. Oč více v tomto ohledu je Picassova Guernica nebo Dalího Předtucha občanské války!

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... kýč fotografie umění

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit