Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

Sama mezi Indiány, příběh Heleny Valerové, dívky unesené Yanomahy

  • Kategorie: Biografie

sama mezi indianyUnesena Indiány, zůstala sama mezi Indiány, aby žila s Indiány Úchvatný zápis o existenci lidí, kteří zmi­zeli v nenávratnu dějin. Příběh Heleny Valerové, dívky unesené Yanomahy, která se stala ženou jejich náčelníka. Ten ji zasvě­til do řady vědomostí a tajemství,které se obvykle etnografové vůbec nedozvědí.  

Tato kniha je vzrušujícím, úchvatným i jímavým příběhem dívky, která prožila dvacet dva let v daleké Amazonii, uprostřed jednoho z posledních přírodních národů. Yanoámové dlouhou dobu tvořili uzavřený svět, do něhož se všichni jejich sousedé báli vstoupit. Tito rození válečníci vzbuzovali v okolí hrůzu, přestože žili pořád ještě v době kamenné. Jde o ojedinělé svědectví o každodenním životě těchto lidí, o jejich bojích i slavnostech, o jejich úzkostech i radostech, včetně jejich intimního světa; o tom, jak šamani léčili nemocné, jak muži vyvolávali duchy hekurá, jak vyráběli jedy, pohřbívali své mrtvé, tančili a zpívali.

Všechno, co stojí psáno v této takřka neuvěřitelné historii, není výplod obraznosti, nýbrž popis, někdy dramatický, někdy poetický, života skutečně prožitého. Práva jsou jména indiánských kmenů, práva jména osob i míst, pravé jsou jednotlivé epizody. Později jsme se autor setkal s mnoha osobami a skupinami Yanoámů, u nichž Valerová žila, a přesvědčil se o pravdivosti toho, co mu vylíčila s takovou jasností a plastičností. V knize, kterou zde předkládáme se Biocca úzkostlivě držel ústního vyprávění, snažil se zachovat jeho tvrdou formu, právě proto, aby jeho hodnota dokumentu zůstala plně zachována.

Když se Helena Valerová v roce 1958 vrátila na salesiánskou misii, její původní rodina ji odmítla přijmout – už pro ně byla Indiánkou. Proto její závěrečný výrok zní jako smutné poselství: „Představovala jsem si u bílých všechno úplně jinak.“

Ettore Biocca
(1912-2001)Italský parazitolog a uznávaný odborník na Amazonii. Zúčastnil se několika výprav do pralesů Jižní Ameriky. Prováděl mikrobiologická šetření, zabýval se vlivem evropských nemocí na zdraví indiánské populace. Jeho největší pří­nos etnografii nakonec spočíval především v záznamu vyprávění obdivuhod­né ženy, která díky svému dlouholetému pobytu mezi Yanoámy poznala život Indiánů tak, jak toho nemůže dosáhnout žádný cesto­vatel nebo etnograf. Jeho filantropie ho nakonec přivedla do služeb Amnesty International, hájil brazilské vězně za dob vojenské junty, působil v palestinských uprchlických táborech v Libanonu, stal se představitelem mírového hnutí proti jaderným zbraním.

Sama mezi Indiány | Ettore Biocca | © Dauphin, 2012, 552 stran  
Doplněno původními 11 barevnými a 52 černobílými fotografiemi z archivu autora a misionáře Luigiho Cocca.
Vybaveno předmluvou Zdeňka Justoně.
Část výtěžku z prodeje této knihy putuje na konto Nadace Velká Amazonie - www.granamazonia.cz

Ukázka z knihy: HALUCINOGENNÍ DROGY

Jednoho dne přišli do šapunu čtyři muži a dvě ženy. Byli to Kunakunateriové a mluvili s přízvukem trochu jiným než Namoeteriové. Za nějaký čas se dostavili další Kunakunateriové. Byla mezi nimi také jedna mladá žena, manželka jednoho z nich. Namoeteriové se jí zmocnili a řekli manželovi: „Ani nemukej, nebo tě zabijeme.“ Manžel a ostatní šli pryč. Kunakunateriové žijí daleko na hoře Kunakuna (Mravenčí hora). Cesta k nim vedla kolem šapunu Aramamiseteriů a Mamupatukaiubeteriů. Tušaua, dříve než jsem ho poznala, táhl proti Kunakunateriům, aby jim uloupil ženy.

Jednou šli jistí Namoeteriové na lov a zabili tři kance. Když po návratu dělili kořist, dali jednomu lovci, který byl Pišaanseteri, pouze jednu nohu. Ten řekl: „Jak to? Mně dáte jenom nohu! Kanci byli tři! Já nejsem žádný pes.“ Zahodil maso, vzal klacek a praštil druha do hlavy. Muž upadl, vstal a praštil zase jeho, tak začala rvačka. Ostatní chytli svoje hole, které mají stále pohotově, schované pod střechou, a začali se bít. Nakonec všichni Pišaanseteriové odešli ze šapunu.
Po dlouhé době se rozhodli, že budou zase přátelé, a naši je pozvali. Když hosté přišli, řekli muži: „Teď se v klidu najezte mingau z banánů, protože když se začne vdechovat epená, vždycky se někdo potřeští, pobíhá a shodí velké kůry, ve kterých je mingau.“ Když dojedli, odnesli pryč kotle a všechno ostatní. Zpívali celou noc a druhý den ráno kolem osmé se tušaua a ostatní muži začali malovat na černo. Tušaua řekl: „Přineste epená.“ Přišel jeden a vysypal prášek epená na cosi jako hliněný talíř, přišel druhý a přisypal epená, všichni, kdo byli hekurá, tam nasypali svoje epená. Potom tušaua zvolal: „Teď si vezmeme epená, a až nám stoupne do hlavy, promluvíme si spolu spravedlivě.“

Ti, co přišli, odešli ze šapunu, aby se venku namalovali na černo uhlím bez urucú. Ženy začaly mít strach. Bylo to poprvé, co jsem byla při tom, a ptala jsem se: „Proč se tolik bojíte?“ Když se ti, co přišli na hody, černě namalovali a vyzdobili pery, tušaua zavolal z vnitřku: „Vejděte!“ Tu začali po jednom řadou vstupovat. Napřed šli ti nejmenší, také na černo omalovaní, každý s holí, křičeli: „Haj, haj, haj...“ Ti malí nepřistupovali k epená. Za nimi šli ti větší s většími holemi, také oni křičeli: „Haj, haj, haj“ Ho, ho, ho...“ a silně bušili do země holemi, potom šli muži.

Tu si těmi tenkými třtinami, které mají na jednom konci dírku zpevněnou smolou, začali foukat epená do nosu. Nejprve domácí foukali epená do nosu těm, co přišli. Někdy foukají do chřípí i mladým chlapcům. Když vešli všichni ti, co byli venku, přišli domácí junáci, kteří měli zápasit. Každý se svým lukem, se svou holí. Jeden křičel: „Haj, haj, haj...“ Druhý: „Hochea, hochea...“ Jiný: „Hi, hi, hi...“ Jiný zase. „Fu, fu, fu...‘“ Všichni za sebou v zástupu. Ti druzí, co už požili epená a začínali být omámeni, začali foukat prášek do nosu těm, co nastoupili v řadě, ten dostal epená a odešel, další dostal epená a odešel a tak dál.

Po půl hodině začali ti nejmladší křičet, starší druhové říkali: „Nekřičte, synci, zůstaňte sedět, skloňte hlavu a vydržte...“ Ale oni nevydrželi a křičeli. Ten vstal, pobíhal a křičel: „Matko! Moje matka je mrtvá!“ Matka byla u něho a utíkala za ním, aby ho chytila. Ženy se je snažily zadržet, ale většinou se jim to nedařilo. Jiný: „Matko! Matko! Šapun se točí, točí se okolo mne!“ Anebo: „Otec stojí na hlavě.“ Ti starší říkali: „Vydržte, nevyvádějte tak!“ Jiný zase říkal: „Máte velikánské tváře, ohromné zuby!“ Nahánělo to strach. Někteří mladíci i starší muži jako by zešíleli, utíkali ven, nalámali tam trnité větve a švihali každého, kdo se jim namanul. Jiní přišli s křikem a chtěli střílet z luku. Ženy se poschovávaly, kam to šlo. Já se schovala za kůly.

Když byli z epená poloomámeni, řekli ti ze šapunu: „Vy jste neklidní, my jsme neklidní, musíme se uklidnit.“ A začali zápasit. Dva se postavili proti sobě. První zvedl ohnutou paži a ten domácí mu dal sevřenou pěstí co nejsilnější ránu do prsou. Někdy dávali i tři rány za sebou, potom řekli: „Teď ty!“ a druhý rány vrátil. Někteří po dvou třech ranách upadli. Někteří zvedli nohu, opřeli si chodidlo o koleno druhé nohy a tak rozdávali rány, jiní si zase dřepli na bobek čelem k sobě a rozdávali si rány tak. Připravili si hole, tlustší, na tom konci, který bije, a užší na tom konci, který drží v rukou. Chtěli se spolu utkat, aby mohli být zase přátelé. Klacky si vybírají z těžkého dřeva a mají radši, když nejsou příliš dlouhé, protože dlouhou holí se často netrefí, místo do hlavy se rána smekne na rameno. Roste prý jedna bylina, která vnuká bojácnost: má dlouhé listy a malé kořínky. Stařeny ty rostlinu strouhají a muži drť mísí s urucú a potom s ní natřou své hole. Tvrdí, že když někoho udeří holí pomazanou těmi kořeny, padne okamžitě k zemi, a když zase vstane, třesou se mu nohy, a to je vliv té rostliny.

Začali dva a dva, ale když jeden padl, nahradil ho bratr, švagr, tchán. Jestliže se jich kolem jednoho shluklo čtyři, pět, šest, řekl tušaua: „Ne, ne, zápas je jen pro dva, odstupte. Kdo padl, musí dostat odvetu.“ Padlého odnesli, lili mu vodu na hlavu, tahali ho za uši, vymačkávali krev, postavili ho na nohy a znovu mu vtiskl hůl. Protivník se opřel o svou hůl a čekal ránu s hlavou sklopenou. Správně se má protivník udeřit do místa, kde jsou vyholení. Při úderu drží hůl oběma rukama. Zatímco se častovali ranami, říkali si: „Poslal jsem pro tebe, abych viděl, jsi-li doopravdy muž. Jestliže jsi muž, uvidíme hned, zdali se znovu staneme přáteli a zdali náš vztek pomine...“ Druhý odpovídal: „Dobře mluvíš, dobře mluvíš, udeř mě, budeme zase přátelé!“

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... indiáni Biocca Ettore

Komentáře  

# Dana 2016-05-06
Skvělá knížka.
Citovat
# Martin 2016-01-02
Svého druhu výborná kniha.Škoda jen,že paní Valero byla málo slyšena.Mohli jsme se od ní o Indiánech mnoho naučit a hlavně je lépe chránit před námi samotnými,rádoby " civilizovanými " lidmi.Mám za to,že Indiáni jsou daleko moudřejší a právě p.Valero nám o tom povídá.
Citovat
# Milena 2013-05-31
Čtivá a skvělá kniha, jsem nadšená!
Citovat
# John 2013-04-16
Kniha byla poprvé vydána v roce 1965, přesto nelze říct, že, tato kniha je nejlepší svého žánru, prostě neexistuje žádná srovnatelná kniha, a není pravděpodobné, že někdy je. Mnozí knihu srovnávají s Castanedou, ale mezi nimi je zásadní rozdíl. Castaneda je stavěný jako dramatický román s vymyšlenými záplatkami, je to dílo na hranicích fikce a dokumentu, kdežto Helena Valero žije svůj život, čistá biografie ženy, kterou její bílá rodina nakonec odvrhla jako zkaženou. I to svědčí o dvojí křesťanské morálce.
Citovat
# MichalM 2013-04-16
Valero, H. & Biocca, E. (1970). Yanoama: The narrative of a white girl kidnapped by Amazonian Indians. New York: E. P. Dutton & Company.
Citovat