Vzdělaní hledají způsob. Nevzdělaní hledají důvod.

A+ A A-

ZeMě aneb Cesta blázna a vnitřní svět Jaroslava Duška

zeme

Čtivo z úst Jaroslava Duška a pera Pavlíny Brzákové je vždycky něčím, s čím člověk touží se zaizolovat pěkně do peřin nebo kamkoliv, kde na něj vnější svět nemůže. A konkrétně kniha ZeMě je nesmírně intimní a hluboká, obnažená do morku kostí. Její čtení mi pohltilo celou mou pozornost. Svět kolem přestával existovat.

No jistě, dá se přečíst i ve vlaku, ale ten čtenářský zážitek by pro mne nebyl to pravé.  A to bych měla být jakože Blíženec, poměrně extrovert. Nejsem. Na tohle nejsem. V porovnání s knihou Tvarytmy, kterou jsem četla před ZeMí, je toto kniha temnější, smutnější, jdoucí více do hloubky, která mne zasáhla na nejcitlivějších místech. Na místech strach, obav, pochybností o svém místě na světě.

Možná je to tím, že Jaroslav Dušek otvírá řadu témat, jež jsou na jednu stranu vtipná a hluboká, ale někde uvnitř se dotýkají nějakého obnaženého duchovního nervu.
Probírá své dětství, své rodiče i jejich smrt. Vidí očima dospělého své dětství, pohnutky a život svých rodičů. Umí vzít do rukou své vlastní zkušenosti a podívat se na svůj život očima úplně jinýma. Za řadu let… Umí vystihnout a popsat běh svého vlastního života. Vidět retro a vidět současnýma očima. Vše je protknuto jeho moudrostí, která v něm zrála od samého jeho dětství. Tato kniha je jemným vyprávěním, ve kterém pozorný čtenář prochází opatrně a našlapuje s lehkostí, protože se bojí jen nahlas otočit list. Tak něžná a tenounká je nit, kterou jsem v textu cítila – nic lehkého, leč vytrvalého vývoje moudrosti Jaroslava Duška. Nit, která se bude pokaždé jevit jinak. Když si ZeMi přečtu za půl roku, uvidím ve vyprávění něco jiného. Jiná fakta, jiné zásadní životní kroky a události, které formovaly jeho duši.  A to je na této knize zajímavé.

Neřehtala jsem se smíchy, ale moje srdce se otevíralo dokořán.
A potřebovala jsem pokaždé trochu klidu, abych vše vstřebala – proto se to nedá číst ve vlaku, ve chvíli, kdy by přišel průvodčí, asi bych vypadala jako naprostý  mimoň.
Považuji tuto knihu za čtenářskou lahůdku pro každého, kdo má rád Jardu Duška, jeho duši… a i pro každého, kdo má rád životopisy slavných. Protože i z tohoto úhlu pohledu je to velmi zajímavé čtení, faktů ke zpracování i „šmírování soukromí“ je tu dost.
Ukázka:

„Cítím, že Vesmír se raduje nejvíc, když se člověk chová unikátně. Všichni jsme unikátní, protože máme svoje parametry, které jsou nezaměnitelné.  A Vesmír od nás očekává unikátní odpovědi.
Někdo rád říká, že máme odpovědnost za své chování. Myslím si, že jediná naše odpovědnost spočívá v tom, že odpovídáme  Zdroji, Vesmíru, proudu života, svou realizací, tvořivostí a zkušeností. Takhle mu odpovídáme zpátky na to, že nás emanoval.  Jsme tu a reagujeme na jeho výzvu. Člověka nejvíc obohatí, když  pozná sebe sama, když odhalí a rozkryje své skutečné jméno. Co mu bude platné, když bude opakovat mechanicky nějaké stanovené pohyby?...“

A knihu velmi příjemně občas přerušují intermezza autorky, která ji sepsala. Vždy jsou příjemná, protože mi připomínají lidskost, kterou ona s Jaroslavem Duškem sdílela. V jemných okamžicích jejího života jsou to prchavé chvíle, kdy ji ON ovlivnil.V restauraci Phenix se díváme na řeku. Jaroslav je svěží, zatímco slunce klesá.

…Intermezzo Pavlíny Brzákové…
Jsou obzorem domy na protějším břehu?
Nebo je obzor až za domy?
Se sluncem klesajícím do Vltavy jsme stále vážnější. Při štrúdlu již mluvíme o konci světa. Které kultury ho znají? Úzkost zaháním šlehačkou. Nořím se do sladkosti…
Konec odešel, přichází Ráj!
Při loučení jsme zase Konci o kus blíž. Jarda o něm mluví lehce, jako by se těšil.
V metru mě zastavuje cizí starý pán. Čte mi z očí. Hovoří laskavě:
„Všimla jste si, jak svět končí? Nemějte strach, ten konec bude jemný. Jemňounký tak, abychom jej všichni přežili…“
Určitě každý z nás má někdy životní chvíle, náhody, příjemná setkání s cizími lidmi, při kterých se cítí podobně – očarován a okouzlen životem.
A celá ZeMě je podobná. Okouzlí vás životem.


O autorech:

Knihu sepsala jako autorizované vyprávění Jaroslava Duška Pavlína Brzáková
Etnoložka, která se zbývá studiem kultur sibiřských kočovných pastevců. Vydala dvě knihy jejich pohádek a příběhů – Goromomo goroló – vyprávění sibiřskejch Evenků (1996) a Jamtana – vyprávění sibiřskejch Něnců (1997). V roce 2000 vyšla její novela Stíny na kupecké stezce a kniha Goromomo goroló – Davnym davno na území Evenckého autonomního okruhu, kterou napsala v ruštině spolu s ruským lovcem Vitalijem Voronovem. Poté nsáledovala mytologie Cesta medvěda (2002), román Dědeček Oge  - Učení sibiřského šamana (2004), obnovené vydání prvních sběrů Až odejdu za horu (2004) a sibiřský cestopis Modřínová duše (2005). V roce 2006 vyšly její příběhy pěti světadílů Co přináší vítr a v roce 2008 volné pokračování románu Dědeček Oge s názvem Dva světy. Je spoluautorkou knih Květa Fialová – štěstí tady a teď (2009) a Květa Fialová – Zákony štěstí (2010). Je také autorkou pohádkových příběhů pro děti Helinda a klekánice (2009). V roce 2014 napsala s Jaroslavem Duškem další knihu, která dostala název TVA RY TMY – TMA RI MY. Působí jako šéfredaktorka  měsíčníku Regenerace.

Kresby do knihy vytvořil Zbyněk Zenkl
Narodil se 7. Listopadu 1964 v Ostrově nad Ohří. Toho dne byl úplněk. Dětství strávil v Sezimově Ústí u Tábora, než jeho rodiče postavili dům, bydleli v upravené stodole. Rád si hrál na pískovišti s vláčky, v mládí jezdil s rodinou na vodu a chodil pěší túry. Vyučil se ovocnářem-sadařem a nějakou dobu v tomto oboru pracoval. Nyní působí v chráněné dílně Rolnička, kde pracuje v dřevodílně, navštěvuje výtvarný kroužek a vyrábí máčené svíčky.
Dovolenou tráví s tatínkem, často v Čechách, ale také v zahraničí. Zbyněk je nadšený turista a výborný plavec. Rád houbaří, má výbornou orientaci a nikdy se neztratí. Říká, že má s Jardou Duškem hodně společného: oba rádi maskují a obarvují život, jsou dobrodruzi, přívětiví, magnetičtí, mají v sobě dramatickou lehkost.
Myslí si, že si ho Jarda zvolil jako ilustrátora proto, že dokáže vidět v mracích a neklepe se u malování. Nabídka ilustrovat knihu ZeMě ho potěšila a na obrázcích pracoval s velkým zájmem. Má za sebou několik samostatných výstav. Okolí si moc cení jeho výjimečného chápání světa.

Vydalo nakladatelství Eminent, 2012, www.eminent.cz
Napsala jsem ve stavu čtenářského omámení pro čítárny a pro knihoko…

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Dušek Jaroslav, Zenl Zbyněk

Komentáře  

# Milan Pavlata 2015-03-05
Když se běloch podívá na lžičku, co vidí? No, nejspíš lžičku, se kterou může něco míchat, nabrat, může si dát něco do pusy, najíst se, nabrat si cukr či med a něco si osladit, může ji vyrobit, koupit či prodat. Indián, když uvidí lžičku, spatří nejprve Matku Zemi, železnou rudu, proces tavení, získávání kovu, lidi, kteří s ním pracují, možná uvidí továrnu, ve které ta věc vzniká, a tohle všechno je pro něj „Ižička".

A v tom spočíva velký rozdíl - v pohledu. Pragmatický běloch řekne: „A k čemu je mi takovéhle uvažovaní? Podstatné je přece to, že se s ní můžu třeba najíst."
A indián řekne: „Ale tohle je jenom vedlejší věc!" Indián totiž ví, že by tu Ižička ani nebyla, kdyby tu nebyla Matka Země, spolupráce mnoha lidí, kdyby nebylo možné získat suroviny ze Země. Vidí Matku Zemi proměněnou ve lžičku. Neztrácí tu souvislost. Proto také nechápe, proč se lžiček vyrábějí milióny a milióny, když už je jich tady dost. Nerozumí tomu, proč by měl Zemi pořád připravovat o surovinu. Proč by měl Matku zbytečně vysávat, vysilovat.

(Z knížky Jaroslava Duška a Pavlíny Brzákové- ZE MĚ)
Citovat
# Kamilla 2015-03-05
Dušek je člověk, který si na nic nehraje. Naopak uči se a zraje.
Citovat
# Petr 2015-03-05
Kdybychom chtěli opravdovou bezpečnost a záleželo nám na lidech, nikdo by tak rychle nejezdil. Nejezdili by kamiony po stejné silnici, jako jezdí malá auta. Ale tady nikomu o skutečnou bezpečnost nejde. Hlavní je, aby se autosedačky prodávaly, aby se prodávaly helmy! Možná budeme chodit v helmách dokonce i po ulicích, nebo nám přikážou nosit brnění, protože se to bude někomu hodit. Vhodná by byla třeba molitanová vrstva, kdyby do nás někdo narazil, aby to tak nebolelo. Když to někdo vymyslí, tak si to koupíme. Protože to bude předpis.Dušek: Ze-mě
Citovat
# Anna 2014-05-21
Pořád nějak nechápeme základní princip našeho manipulativního světa, který spočívá v tom, že nějací ,,chytřejší lidé“ něco zakazují. Nacpou nám na hlavy helmy, do těla strčí čipy, oočkují nás, přikážou nám povinnou péči v tom či onom jenom proto, aby se náhodou někdo ze systému nevymanil. To by se jim nehodilo, je přece potřeba pro nějakou úzkou vrstvu lidí, majitelů korporací, aby všichni makali a minimálně padesát procent svých příjmů odevzdávali na daních, pojistkách a poplatcích. Hra je jasná, není na ní nic složitého.

Viděl jsem film Home, který ukazuje, jakým způsobem ničíme planetu.

Všechno jsme „zobchodovali“ a připadá nám to jako normální. Unikl nám pocit celku. Nechápeme, že když chceme hospodářský růst, roste náš dluh. Myslím hospodářský růst, jak je dnes definovaný. Tím pádem je logické, že nejvíc rostou dluhy. A protože se nedíváme na svět celostně, myslíme si, že je výhodné plundrovat Zemi. Dneska už jsou státy jako Gabon, jejichž představitelé říkají: „Ano, budeme těžit vzácné dřeviny z pralesa, ale na jeden hektar pokácíme jen jeden strom za rok. Najdeme způsob, jak udržet celek. Ne že vykácíme všechny krásné stromy na židle, na podlahy a trámy nebo že je ztopíme…“
Citovat
# Dan 2012-05-18
Na konci života je naprosto lhostejné, čeho jste dosáhli a jaké bohatsví jste nashromáždili, záleží pouze na vztazích, které se vám podařilo vybudovat.
Citovat
# Jana 2012-01-09
Moc hezký povídání člověka, který se umí dívat kolem sebe s otevřenýma očima. Na jaroslavu je vidět, jak se člověk může změnit, pokud se vydá správným směrem a stane ne fanatickým zastáncem něčeho, ale úpřimným hledačem pravdy a podstaty ze které žijeme.
Citovat