bernard_jiri
foto: Radka Páleníková


Jiří Bernard (*1946, Praha)

Vyučil se uměleckým kovářem a po nedokončení studia na strojní průmyslovce v Praze se rozhodl věnovat výtvarnému umění na lidové akademii umění pod vedením profesora Koukolského. V roce 1970 emigroval do Mnichova, kde v ateliéru profesora Nagela absolvoval Akademii výtvarného umění se zaměřením na figurální malbu v rozličných technikách a po jejím dokončení se v grafickém studiu Andor v Mnichově zaměřil na techniku leptu. V tomto období se věnoval převážně figurální malbě, ale při častých cestách po Evropě maloval krajiny v rozličných technikách.
Ve svém domě nedaleko Mnichova založil vlastní galerii a posléze i grafickou dílnu.

Ilustroval řadu knižních publikací, převážně švýcarského nakladatelství Nord-Suet Verlag;
Je držitelem mezinárodní prestižní ceny v oblasti dětské ilustrace a kresleného humoru. Na pozvání mexického ministerstva výchovy strávil dva měsíce na studijním pobytu ve Střední Americe.

Vytvořil několik scénografií pro menší divadla v Mnichově a okolí a při spolupráci s pantomimickým souborem Divadla Na zábradlí na turné po Japonsku vznikla pantomimická skupina Ladislava Fialky Bomiel, pro kterou psal scénáře a vedl režii představení Bomiel TV. Turné skupiny po Německu a Finsku kombinoval s vlastními výstavami obrazů, grafik a kreseb.

Od roku 1989 se často objevuje v Česku, publikuje ve všech známých časopisech a novinách své nově vznikající kreslené vtipy a pro vydavatelství Albatros ilustroval dětské knížky. Dnes žije v Česku natrvalo.

bernard_300_4.jpg

bernard_300_3.jpg

Inspirující myšlenky...

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
Pierre Boulle, Planeta opic