Image

Jiří Trnka (*24. 2. 1912, Petrohrad na Plzeňsku - †30. 12. 1969, Praha)

český výtvarník a režisér animovaných filmů, ilustrátor, malíř a sochař

Jiří Trnka je spolu s H. Týrlovou a K. Zemanem tvůrce českého animovaného filmu. Vyrostl v rodině, kde se podomácku vyráběly hračky. V roce 1923 se seznámil s J. Skupou a začal hrát loutkové divadlo. V letech 1929-35 studoval u Jaroslava Bendy na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Téměř rok provozoval vlastní loutkové Dřevěné divadlo v sále Rokoka na Václavském náměstí (1936-37). V roce 1937 se poprvé setkal s loutkovým filmem, když pro režiséra reklamních filmů Karla Dodala vyrobil loutku Hurvínka. Událostí roku 1939 se na knižním trhu staly jeho ilustrace k pohádkové knize Míša Kulička. V témže roce zahájil scénografickou spolupráci s Osvobozeným divadlem (Nebe na zemi) a Národním divadlem v Praze, kde vyhrál soutěž na výpravu Smetanovy Libuše. Začátkem války začala jeho dlouholetá spolupráce s režisérem J. Frejkou (Shakespeare: Zimní pohádka a další inscenace, Plautus: Lišák Pseudolus, Klicpera: Zlý jelen). Za války se Trnka stal spolu s Adolfem Zábranským tvůrcem nového ilustračního typu pro děti, vedle dalších v roce 1941 ilustroval Karafiátovy Broučky a zároveň začala jeho dlouholetá spolupráce s F. Hrubínem (Říkejte si se mnou až po soubor Špalíček). Uprostřed okupace namaloval obrazový triptych Český Betlém (1943), v němž vyjádřil svou představu krásy, pokoje a míru.

V roce 1945 spolu s mladými výtvarníky založil studio kresleného filmu Bratři v triku a na příštích 20 let se upsal filmu. Po reakci na válku (Pérák a SS) byl podle jeho námětu i uměleckého návrhu natočen první výtvarným názorem český kreslený film Zasadil dědek řepu. V té době začala Trnkova spolupráce se scenáristou Jiřím Brdečkou.
V roce 1946 založil studio loutkového filmu, kam za ním přešli i jeho budoucí hlavní spolupracovníci Karel Látal a Břetislav Pojar.
V roce 1947 natočil básnickou loutkovou suitu Špalíček, která se spolu s hudbou V. Trojana stala vystižením národní představy o životě, štěstí, pokoji a práci.
V roce 1948 natočil svůj první celovečerní loutkový film Císařův slavík.
V roce 1950 po třech krátkých filmech Román s basou, Árie prérie a Čertův mlýn usiloval se svými animátory v pohádce Bajaja o skutečné loutkoherectví. Po pohádce O zlaté rybce s vtipným komentářem v podání J. Wericha dokončil v roce 1952 Staré pověsti české, v nichž v dokonalé syntéze hereckého slova (Z. Štěpánek, K. Höger, V. Vydra, R. Nasková), Trojanovy hudby, děje a stylizovaných stroze modelovaných loutek vystihl monumentalitu a velebnost starých mýtů.
V roce 1954 pracoval na krátkých filmech podle Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka s komentářem J. Wericha.
Po realizaci ploškového filmu Dva mrazíci se od roku 1956 věnoval knižní ilustraci (Pohádky tisíce a jedné noci, Andersenovy Pohádky), jež v jeho pojetí dostala rysy bohatosti a výpravnosti. Podílel se v té době i na přípravě české expozice Expo 58 v Bruselu. V roce 1958 se vrátil k loutkovému filmu a pracoval na animátorsky náročné verzi Shakespearova Snu noci svatojanské.

V roce 1961 opět ilustroval (Pohádky bratří Grimmů, Staré pověsti české, Broučky Premio Grafico di Bologna). V roce 1964 natočil renesančně rozmarný film Archanděl Gabriel a Paní Husa a o rok později vyvrcholila myšlenkově závažným loutkovým filmem Ruka jeho řada filosofických snímků Vášeň a Kybernetická babička, jíž varuje před manipulací člověka stroji.
V posledních letech života se kromě práce pro Expo 67 v Montrealu věnoval malbě a sochařské tvorbě, ale znovu i knižní ilustraci (Werichovo Fimfárum) a sám napsal a ilustroval půvabnou knížku Zahrada (1962), která byla i zfilmována.

je nositelem asi 50 ocenění z výstav, soutěží a filmových i výtvarných přehlídek.(Medaile Hanse Christiana Andersena, 1968)

Trnkův přínos spočívá v osvobození českého, ale i světového kresleného a loutkového filmu z amerického vlivu a v prosazení velké výtvarné náročnosti a v poetickém ladění. Na jeho práci pak osobitě navazovali jeho dlouholetý spolupracovník Stanislav Látal, Václav Bedřich, A. Born, Zdeněk Smetana a celá řada dalších. V roce 1967 byl jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové, ale nemoc mu ztěžovala a nakonec i znemožnila uměleckou práci.

Vybráno z knihy:
Milan Churaň a kolektiv
Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století
Vydalo nakladatelství Libri, 1998

Inspirující myšlenky...

Kromě lhostejnosti většiny a sadismu primitivů mě nejvíc rozhořčuje argumentace řady vzdělaných lidí, že zvířata nemohou mít žádný práva, neboť je neumějí sdělit, formulovat a brát se za ně. Každý kdo jen krůčkem poodstoupí z pozic atropocentrismu, zjistí, že svá přirozená práva na důstojný život mají nejen lidé, ale stejně tak zvířata a další živé bytosti, včetně živlů, ostatně celá planeta je živoucí bytost. Povinnosti vyplývající z lidské přirozenosti je uskutečnit a chránit práva nejen lidská, ale kromě jiných také práva zvířat. Ti, kteří se o to pokoušejí, jsou většinou zesměšňováni a uráženi, jejich činnost bagatelizována. Přesto i ta nejmenší pomoc zvířatům vede v důsledku k záchraně člověka a je s ní nerozlučně spojena.
Jitka Stehlíková, básnířka