Neumím rozlišit západní civilizaci od jiných. Nevím, v čem by měl být elementární rozdíl. Prožila jsem celý svůj život uprostřed Evropy, všechno ostatní znám jenom zprostředkovaně a povrchně. Můžu si namlouvat, že miluju přírodu, ale stejně vím, že je to zkrocená příroda. Příroda, kterou jsme si tak dlouho utvářeli k obrazu svému, až je z ní to, co je: mrzáček. Trochu ho litujeme, trochu se nám oškliví. Odvracíme oči od zrcadla, které nám nastavuje, ale pořád před tím zrcadlem stojíme. Není kam jinam jít. Konflikt s civilizací je na jiné úrovni vlastně konflikt s imperativem divočiny uvnitř sebe samého. Ten problém nemáme šanci vyřešit. Proto je dobré ponechat si aspoň sny. Ráda píšu příběhy s mladými protagonisty. Důvod je jednoduchý: dokud hrdinové nezestárnou, nejsou jejich sny ani ztroskotané, ani směšné. A navíc, mladí nectí předpisy a omezení. V tom cítím naději, protože nic jiného než neustálé překračování pochybných hranic nemůže s problémy světa hnout.
Iva Procházková, spisovatelka

Inspirující myšlenky...

Co charakterizuje civilizaci? Výjimečný duch? Ne: každodenní život... Hm! Všimněme si přednostně duchovní oblasti. Vezměme nejprve umění a na prvním místě literaturu. Stojí literatura skutečně mimo schopnosti našich velkých vyšších opic, připustíme-li, že jsou schopny sestavovat slova? Z čeho sestává naše literatura? Z velkých klasických děl! Ale kdež! Jakmile někdo napíše originální knihu, a to se stane jednou dvakrát za století – ostatní literáti ho napodobují, to jest kopírují, takže vyjdou statisíce prací pojednávajících o přesně témž tématu, s trochu odlišnými tituly a s poněkud jinak kombinovanými větami. Opice, které jsou v podstatě imitátoři, musí být nutně schopny něčeho podobného, pod jedinou podmínkou, totiž že mohou používat jazyka.
Pierre Boulle, Planeta opic