Vše, co zlepšuje schopnost přemýšlet, je sebevzdělávání!

A+ A A-

Walt Whitman. Stébla trávy psal a zdokonaloval celý život

stebla travy whitman

Byl jedinečný a dodnes ne zcela pochopený básník. Stébla trávy je Whitmanova jediná básnická sbírka a celoživotní dílo. Obsahuje 396 básní. Sbírku doplňoval a přepracovával celý život.

Jeho dílo je mimořádné, ale přesto se do jisté míry dá porovnat s dílem českého velikána Otokara Březiny.
Témata obou géniů byly v mnoha místech podobné. Místy až bolestné hledání kdo jsme a kam směřujeme v prostoru který jen tušíme a s vírou v lidství. Whitman byl ale daleko větší optimista než Březina. Byl tím dokonce tak pověstný, že Gilbert Keith Chesterton si z něho trochu utahoval: „Svatý František v své chvále všeho dobrého byl schopen okázalejšího optimismu než Walt Whitman.“

Silně humanistická Whitmanova výpověď, prostupující celé jeho dílo, nabývá v době narůstajících jediných pravd a mediálních masáží nové souvislostí.

Whitmanovo dílo se čte pomalu a zvolna se vstřebává. Komentovat jeho básně? Skoro každý čte něco jiného, jakoby jeho myšlenky byly určeny do jiného času, který ještě nenastal. Osobně cítím z jeho veršů silnou magnetizující sílu, která prostupuje vědomím mého dechu, jak se Whitman snažil (ať už vědomě nebo podvědomě) pojmout energii celého vesmíru svým prožíváním smyslového, jednoduchého a podstatného. Skrze jeho slova proráží prapodstata, obklopující veškeré naše bytí.

Karel Čapek napsal:

"Vskutku není možno představiti si větší vzdálenosti, než je mezi lyrikou symbolickou, tak vágní, tajnou a intimní, a mezi poezii Whitmanovou, jež mluví jako veřejný řečník stojící uprostřed všech a všeho, přítomný a na všechny strany se rozhlížející.“

Sám Whitman napsal:

"Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já, Já který zkouším své štěstí, který vydávám, abych tím víc dostal nazpět, přikrašluji sám sebe, abych sám sebe dal prvnímu, kdo po mě vztáhne ruku, nežádám nebe, aby kvůli mně sestoupilo, sám je provždy štědře rozdávám.“

Jedna z jeho myšlenek, která charakterizuje Witmanův pohled na svět a lidstvo:

„Takto bys měl konat: Miluj zemi a slunce a zvěř, opovrhuj bohatstvím, dávej almužnu každému, kdo si o ni řekne, zastávej se hlupců a bláznů, věnuj své příjmy a práci druhým, nenáviď tyrany, nepři se o Bohu, k lidem buď trpělivý a shovívavý, neskláněj se před známým ani neznámým nebo před mužem či muži, jednej upřímně se silnými nevzdělanými osobami a matkami od rodin, čti tyto stránky na otevřeném povětří v každém období každého roku, přebírej si vše, co tě učili ve škole nebo kostele, neb co ti řekly knihy, opusť vše, co zraňuje tvou duši a ty sám budeš velkou básní a dosáhneš nejbohatší plynulosti nejen slov, ale i tichých linek rtů a tváře a řas a každičkého pohybu tvého těla.“
TYTELL, John. Nazí andělé. Olomouc: Votobia, 1996

Jeden z posledních překladů vyšel v roce 2018. Walt Whitman / Listy trávy / Překlad Ondřej Skovajsa a Hana Lundiaková / Vydal Malvern 2018. Jedná se o první český překlad původního vydání Leaves of Grass (1855) Walta Whitmana. Obsahuje i pasáže, které v pozdějších vydáních sám básník vyškrtal nebo poupravil. Český čtenář může přečíst i Whitmanovu rozsáhlou předmluvu, proslulý a vlivný poetický manifest.

Výpisky z knihy:

Překlad Jiřího Koláře se Zdeňkem Urbánkem:

„ŘEKLO mi dítě Co je to tráva? a přineslo mi jí plné hrsti.
Jak jsem měl odpovědět tomu dítěti, když sám to nevím?
Myslím, že je to vlajka mé bytosti, utkaná ze zelené látky
naděje.
Nebo, myslím, je to kapesník Páně,
Voňavý dárek a památka naschvál upuštěná,
Se jménem majitele v některém cípu, abychom jej uviděli,
Povšimli si a ptali se Čí je to?
Nebo, myslím, tráva sama je dítě, děťátko zrozené vegetací.
Nebo, myslím si, jediný hieroglyf
A znamená: Klíčím právě tak v širých jako v útlých písmenech,
Rostu mezi černým jako mezi bílým lidem,
Kanuka, Tuckahoa, člena kongresu, negra vítám stejně
A dávám jim stejně. (…)“

xxx

V tobě, čtenáři, pulsuje život a hrdost a láska taková jako ve mně,
a proto jsou tobě určeny tyto mé zpěvy.

Nezavírejte přede mnou své dveře, pyšné knihovny,
neboť přináším to, co chybělo na vašich nabitých policích,
ale čeho je nejvíce třeba,
stvořil jsem knihu,
její slova nejsou ničím, její směřování je vším,
je to svébytná kniha, nespjatá s ostatními, nevyhmataná intelektem,
ale vy, věci skryté a nevyslovené, prostoupíte každou její stránku.

Sám o sobě zpívám, o pouhé jednotlivé bytosti.
O všem tělesném od hlavy až k patě zpívám,
ne pouze podoba tváře, ne pouze mozek je hoden opěvování, tvrdím.
O životě nesmírném svou vášní, svým tepem a silou,
radostném, stvořeném pro činy nejsvobodnější, zpívám.

Hodně vzdorujte a poslouchejte málo.
Jak někdo jednou uposlechne bez ptaní, je plně zotročen.

Já nepohnutelný, pohodlně rozkročen v přírodě,
nechť vzdoruji noci, bouřím, hladu, posměchu, nehodám a příkořím,
tak jako vzdorují stromy, tak jako vzdoruje zvěř.

Zpívám o jedinci,
v jedinci zanechávám ducha revolty.
(Ó skryté právo na povstání! Ó neuhasitelný, nezbytný ohni!)

Sebe slavím a o sobě zpívám.
Lelkuji a svádím k tomu svou duši,
lelkuji a zlehka se nakláněje, pozoruji mečík letní trávy.
Můj jazyk, každý atom mé krve je stvořen z této hlíny, z tohoto vzduchu,
já, právě sedmatřicetiletý, při výtečném zdraví teď začínám
a doufám, že nepřestanu, dokud nezemru.
A troufám si hovořit jakkoli riskantně,
sám příroda, bez zábran, s původní silou.

Vzduch nevoní, nemá chuť destilátu, je bez pachu,
je však navždy určen mým ústům a já po něm prahnu,
vyběhnu na lesní stráň, ze všeho svlečen a nahý,
a přímo šílím po jeho dotecích.

Hra světla a stínu na stromech za houpání ohebných větví,
rozkoš být samoten v polích či na stráních,
pocit zdraví, trylky letního poledne, můj zpěv, když vstanu z lůžka
a setkám se s ranním sluncem.

Poznáš, z čeho se rodí básně,
poznáš dobrotu země i slunce,
nic pak už nevezmeš z druhé a třetí ruky,
ani se nebudeš dívat očima mrtvých,
ani se nebudeš živit přízraky z knih,
ani mýma očima se nebudeš dívat,
ani ode mne cokoli nepřevezmeš,
do všech stran budeš naslouchat
a všechno procedíš sítem své vlastní duše.

Nikdy nebude více dokonalosti, než je nyní.
Nutkání a nutkání a nutkání a nutkání,
stále to tvořivé nutkání světa.
Z temnot vystupují stále množení, stále pohlaví, stálá životní líheň.
Dále to obohacovat nemá smysl, to cítí učenec i prosťáček.
Já, znaje dokonalý řád a míru věcí, když přou se, mlčím, jdu se vykoupat,
naplněn obdivem sám nad sebou.

Obklopují mě darmošlapové a věční vyptávači,
lidé, jež potkávám,
to všechno ale – to nejsem já sám.
Stranou všech těch tahaček a rvaní stojí mé skutečné Já.

Pro mne je muž, kdo má svou hrdost a palčivě cítí svá ponížení.

Voli, kteří tak řinčíte svým jařmem a řetězem nebo stojíte v listnatém stínu,
co to říkají vaše oči?
Zdá se mi, že je to víc než všechno,
co jsem černé na bílém přečetl za celý život.
A neříkám želvě, že je bezvýznamná proto, že není ničím jiným,
a sojka v lesích se nikdy neučila škály, ale pro mne trylkuje docela obstojně
a pohled kaštanové klisny vyhání ze mne veškerou hloupost.

Co je nejprostší, nejlevnější, nejbližší, nejsnazší, to jsem Já,
já, který zkouším své štěstí, přikrašluji sám sebe.

Nářky a podlézání zabalte s prášky pro invalidy.
Proč bych se měl modlit? Proč bych měl být zbožný a dbát na ceremonie?
Vím, že jsem bytelný a zdravý.
Vím, že jsem nesmrtelný,
vím, že mou dráhu nemůže opsat kružidlo tesaře,
vím, že nezaniknu jako ohnivé klikyháky,
které děti vřezávají do noci řeřavým prutem.
Vím, že jsem vznešený,
nenutím svého ducha, aby se ospravedlňoval nebo aby byl pochopitelný,
vidím, že přírodní zákony se nikdy neomlouvají.
Jsem, jaký jsem, to stačí.
Jeden svět je si toho vědom a pro mne ten největší, a to jsem já sám.

Přimkni se úže, noci s nahými prsy – přimkni se úže, přitažlivá a žírná noci!
Noci jižních větrů – noci několika obrovských hvězd!
Tiše se sklánějící noci – šílená nahá letní noci.

Směj se, ó smyslná země, vydechující svěžest!
Země dřímajících a rozplývajících se stromů!
Země po západu slunce – země se zamlženými vrcholky hor!
Země pod křišťálovým dštěním úplňku, jehož se právě dotkl úsvit!
Země jasu a stínu, které žíhají říční proud!
Země s holubí šedí mraků, kvůli mně zářivějších a čistších!
Ty oblá pádící země – země hýřící jabloňovými květy!
Usmívej se, tvůj milenec přišel!

Co dobrého dálo se kdysi nebo co dobrého děje se dnes, není takový div,
ale znovu a znovu je div, jak může někdo být podlý.

Nedávám si ubrousek na ústa,
hovořím se stejnou jemností o střevech jako o hlavě a srdci,
soulož pro mne není o nic odpudivější než smrt.

Jsem božský skrz naskrz a posvětím všechno,
čeho se dotknu nebo co se mě dotýká,
pach těchto podpaží je voňavější než modlitba,
tato hlava je více než chrámy, bible a všechna vyznání.

Jitřní úsvit v mém okně mě oblaží víc než metafyzika knih.
My také vzcházíme oslniví a úžasní jako slunce,
sami sebe nacházíme, má duše, v klidu a svěžesti jitra.

Svou hlavní přednost ti odpírám, odpírám toho se vzdát, co skutečně jsem,
obsáhni celé světy, ale nikdy se nesnaž obsáhnout mne.

Psaní a mluvení mou hodnotu nedokáží
a pouhým sevřením rtů zahanbím pochybovače.

Věřím, že pouhý list trávy není méně než denní konání hvězd
a že mravenec je stejně dokonalý a také zrnko písku a vajíčko střízlíka
a ropucha je veledílem dokonalosti
a vyšlehlá ostružina by mohla zdobit nebeské síně
a každý nepatrný kloub mé ruky zahanbí složité stroje
a kráva žvýkající se svěšenou hlavou předčí nádherné sochy
a myš je takový zázrak, že stačí ohromit sextilióny nevěřících.
Myslím, že bych se mohl vrátit a žít se zvířaty, jsou tak mírná a soběstačná,
stojím a dlouho, dlouho se na ně dívám.
Nepotí se a nenaříkají na život,
neprobdí na lůžku celou noc v pláči nad svými hříchy,
nehnusí se mi řečmi o povinnostech k Bohu,
žádné z nich není nespokojené, žádné z nich není posedlé mánií po majetku,
žádné z nich si nekleká před druhým, ani před svým předchůdcem,
který žil před tisíci lety,
ani jediné na celé zemi není úctyhodné nebo nešťastné.
Ukazují mi, co máme společného, a já to uznávám,
ukazují mi některé mé vlastní rysy a ona sama je zřejmě také mají.

Skvrnitý jestřáb padá střemhlav a obviňuje mě, že lelkuji a žvaním.
Já také nejsem zkrocen ani trochu. A také já jsem nevysvětlitelný.
Vyrážím barbarský svůj skřek nad všechny střechy světa.

xxx

Stébla trávy, přel. Kolář, Urbánek, Odeon, Praha 1969

Já přirozený

Já přirozený, Příroda,
Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten.
Paže mého přítele volně visící přes mé rameno,
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červeně, žluti, hnědi, purpuru
a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné básně (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já.
Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži
(Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně),
Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza,
Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou,
Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce, Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země,
Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu,
Chundelatý čmelák, bzučící, toužebně poletující nahoru a dolů, svírající vzrostlý ženský květ milostnýma pevnýma nohama, svíjející se na něm a dělající si s ním, co chce, rozechvěně a pevně se k němu připínající, dokud není uspokojen;
Vlhkost lesů za časných hodin,
Dva spící ležící za noci blízko sebe, jeden s paží napříč pod pasem druhého,
Vůně jablek, aroma rozemnuté šalvěje, máty, březové kůry,
Chlapcovy tužby, žhavost a tíseň, když mi potají sděluje, co se mu zdálo,
Mrtvý list ve svém spirálovitém víru a tiše, smířeně padající k zemi,
Beztvará bodnutí, kterými mě bodají výhledy, lidé, předměty,
Soustředěné bodnutí, kterým se bodám sám, bodající mne, jak vůbec může někdo někdy bodnout,
Citliví, všeobsáhlí, dole převislí bratři, s kterými sbližují jen výjimečná tykadla, jen ta vědí, kde jsou,
Zvědavý tulák ruky toulající se po celém těle, ostýchavé
stažení masa tam, kde prsty konejšivě spočinou a samy zatrnou, Čirá tekutina uvnitř mladého muže,
Palčivé, těžkomyslné a bolestné leptání,
Muka, dráždící neuklidnitelný příliv,
Záliba v tomtéž, co cítím, záliba v tomtéž u jiných,
Rdící se a rdící mladý muž a rdící se a rdící mladá žena,
Mladý muž, probouzející se hluboko v noci, horká ruka, snažící se potlačit, co by jej přemohlo,
Mystická milostná noc, podivné, zpola radostně vítané záchvěvy bolesti, vidiny, horečky,
Tep bušící skrze dlaně a chvění obkličující prsty, mladý muž celý uzardělý, zrudlý, zahanbený, podrážděný;
Dorážení mého milovaného moře na mne, zatímco ležím nahý a svolný,
Veselí dvojčat batolících se v trávě na slunci, a matka nikdy neodvracející své bdělé oči,
Kmen ořechu, skořápky a zrající nebo dozrálé, protáhlé a zaoblené ořechy,
Neporušenost rostlin, ptáků, živočichů,
Nízkost, kterou bych spáchal, kdybych se skrýval nebo zjistil, že jsem necudný, když přece ptáci ani zvěř se nikdy neskrývají a nezjišťují, že jsou necudní,
Veliká čistota otcovství, rovná veliké čistotě mateřství,
Přísaha plodit, kterou jsem složil, mé dcery jako Adam svobodné a svěží,
Lačnost užírající mne ve dne v noci hladovým hlodáním, dokud nenaplním, co vydá chlapce, kteří se postaví na mé místo, až se mnou bude konec.
Zdravé odpočinutí, utišení, uspokojení,
A tento hrozen náhodně ze mne samého utržený,
Vykonal své dílo – bezstarostně jej házím, aby padl kamkoli.

xxx

Ukázka z knihy (překlad Ondřej Skovajsa):

SKVĚLÉ jsou mýty . . . . i pro mě jsou rozkoš,
Skvělí jsou Adam a Eva . . . . i já se za nimi otáčím a akceptuju je;
Skvělé jsou národy na vzestupu i národy, které padly, a jejich
básníci, ženy, mudrci, vynálezci, vládci, válečníci a kněží.

Skvělá je svoboda! Skvělá je rovnost! Jsem jejich stoupenec,
Kormidelníci všech národů, vyberte si každý svoje plavidlo
. . . . kam se plavíte vy, plavím se já,
Ve svalech svíráte život nebo smrt . . . . dokonalá věda patří
vám . . . . mám ve vás absolutní důvěru.

Skvělý je dnešek, a nádherný,
Je dobré žít v této epoše . . . . žádná lepší nikdy nebyla.
Skvělé jsou porodní bolesti a ponory a triumfy a pády demokracie,
Skvělí reformátoři i se svými chybami a křikem,
Skvělá smělost a risk námořníků na nových výpravách.

Skvělý jsi ty sám a já sám,
Jsme stejně dobří a špatní jako ti nejstarší a nejmladší a kdokoli jiný,
Co dělali ti nejlepší a nejhorší, můžeme dělat i my,
Co cítili . . necítíme to sami?
Co si přáli oni . . nemáme stejná přání?

Skvělé je mládí a stejně skvělé je stáří . . . . skvělé jsou den a noc;
Skvělé je bohatství a skvělá je chudoba . . . . skvělá je exprese a skvělé je ticho.

Mládí veliké zdravé a milující . . . . mládí plné krásy a síly a fascinace,
Víš ty, že i stáří se může vydat za tebou? Stejně krásné a silné a fascinované?

Rozkvetlý a překrásný den . . . . den obrovského slunce, skutků, ambic a smíchu,
Noc přichází těsně za ním, s miliony sluncí a spánkem a uzdravující tmou.

Bohatství v hojnosti a v krásných šatech a v pohostinnosti:
Ale co bohatství duše – kterým je upřímnost, poznání, hrdost a všeobjímající láska:
A co muži a ženy, jejichž bída je bohatší než bohatství?

Exprese v řeči . . písmem anebo ústy, pamatuj, že i ticho mluví,
Muka nejmučivější úzkosti a chlad nejchladnějšího pohrdání slova nepotřebují,
Opravdová adorace se obejde bez slov a klečení.

Skvělý je nejskvělejší národ . . hvězdokupa sobě rovných národů.
Skvělá je zeměkoule a to, jak se stala tím, čím je,
Dovedete si představit, že to tímto skončí? . . . . a že se růstu vzdá?

Pochopte přece, že od nynějška nás čeká stejně dlouhá cesta
jako od dob, kdy ji halily jen vody a plyny.

Skvělá je hodnota pravdy v člověku,
Hodnota pravdy v člověku trvá napříč všemi změnami,
Je nevyhnutelně v člověku . . . . on a ona se milují a jsou pořád spolu.

Pravda v člověku není diktum . . . . je nezbytná jako zrak,
Bude-li jedna duše, bude pravda . . . bude-li muž anebo žena, bude pravda . . . .
Bude-li fyzický svět anebo etika, bude i pravda,

Bude-li rovnováha anebo vůle, bude i pravda . . . . zbude-li
na zeměkouli vůbec něco, bude i pravda.
O pravdo zeměkoule! O pravdo věcí! Rozhodl jsem se tlačit všude za tebou,
Rozezvuč hlas! Přejdu pohoří anebo se vrhnu do moře za tebou!

Skvělý je jazyk . . . . kraluje všem vědám,
A v něm je plnost a barevnost a tvar a rozmanitost zeměkoule
. . . . a mužů a žen . . . . a všech vlastností a procesů;
Je skvělejší než bohatství . . . . je skvělejší než domy anebo lodě
anebo náboženství anebo obrazy anebo hudba.

Skvělá je anglická řeč . . . . znáte řeč stejně skvělou?
Skvělé je anglické plémě . . . . jaké plémě má tak nesmírný osud jako Angličani?
Matka tohoto plemene se musí ujmout nové vlády nad zemí,
Tato nová vláda povládne jako vládne duše a jako láska
a spravedlnost a rovnost, které vládnou duši.

Skvělé je právo . . . . skvělých je těch několik starých mezníků
práva . . . . je stejné ve všech dobách a nebude narušeno.
Skvělé jsou svatby, obchody, noviny, knihy, volný trh,
železnice, parníky, mezinárodní pošta a telegraf a burzy.

Skvělá je Spravedlnost,
Spravedlnost není ustanovována zákonodárci a zákony . . . . je v duši,
Nařízeními se neproměňuje o nic víc, než se proměňuje láska
anebo pýcha anebo gravitační zákony,
Je neměnná . . . . nezávisí na vůli majorit . . . . majority tak jako
tak nakonec stanou před stejným chladným a exaktním tribunálem.

Spravedlnost, to jsou velicí rození právníci a vzorní soudci . . . .
je to v jejich duších,
Je to dobře roztříděné . . . nestudovali pro nic za nic . . . . skvělé
zahrnuje i to míň skvělé,
Vládnou na nejvyšší úrovni . . . . dohlížejí nad všemi epochami
a státy a administrativami.

Vzorný soudce se nebojí ničeho . . . . mohl by stát tváří v tvář Bohu,
Před vzorným soudcem všichni ustoupí . . . .
život a smrt ustoupí . . . .
nebe a peklo ustoupí.

Skvělé je dobro;
Nemám představu o tom, co je zač, o nic větší, než o tom,
co je zdraví . . . . ale vím, že je skvělé.

Skvělá je špatnost . . . . často ji obdivuju stejně, jako obdivuju dobro:
Říkáte tomu paradox? Určitě je to paradox.

Věčná rovnováha věcí je skvělá a věčný rozvrat věcí je skvělý,
A v tom je další paradox.

Skvělý je život . . a skutečný a mystický . . veškerý a kdekoli,
Skvělá je smrt . . . . Stejně jako život drží všechny části
pohromadě, tak i smrt drží všechny části pohromadě;
Říkám se stejnou jistotou, jako že se hvězdy po splynutí se
světlem znovu navracejí, že smrt je stejně skvělá jako život.




OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... Whitman Walt

Napiš svůj názor

Bezpečnostní kód
Obnovit