Starý japonský příběh o chlapci Hoteimaruovi, z něhož se stane mladý mnich Hotei a později věhlasný kazatel Rennjo, pojednává o ledasčem vážném: o víře a věrnosti, o statečnosti a vytrvalosti, o pokoře a starostlivosti. A také třeba o malířském a básnickém umění, o životě v klášteře a dětském přátelství. Knížka je prvním českým překladem z rozsáhlé produkce jednoho z nejpopulárnějších současných japonských spisovatelů Hirojukiho Icukiho (1932), vyšla v nakladatelství Baobab a je určená starším dětem.

renjo


Autor napůl smyšlené vyprávění zasadil do Japonska 15. století do období naplněném domácími nepokoji a válkami, kdy ale zároveň víra v buddhu začínala pronikat i k obyčejnému lidu. Autor přibližuje životní osudy mnicha Rennjoa od jeho dětství až po odchod z tohoto světa.

Ten vyrůstá v buddhistickém klášteře Hongandži, kde prožívá šťastné dětství s otcem a matkou, kteří ho milují. Jednoho dne však idyla končí a odehraje se něco, co určí celý pozdější Rennjův život. Protože rodina žije v nesmírné chudobě a otec má převzít správu kláštera, maminka, žena nízkého původu, jen s uzlíkem a jeho podobiznou, kterou si nechala namalovat, navždy dobrovolně odchází z kláštera i z jeho života, aby si její muž mohl vzít urozenější manželku. Na začátku Rennjova příběhu je tedy ztráta, která nikdy nemůže být nahrazena: matčina vůně, laskavost, pocit blízkosti a bezpečí. Ještě než odešla dala synovi úkol, aby pilně studoval a šířil učení mnicha Šinrana o Čisté zemi a milosrdném Buddhovi Amidovi. „Na tomto světě je tolik lidí, kteří trpí a pláčou, protože se bojí, že peklo je v životě i po smrti. Žijí ve strachu a rmoutí se. Někdo jim musí dát útěchu, přinést jim do života radost, jako jsem ji dostala já.“

Další bolest Hoteimaru zažije, když s kamarádkou Šizu najdou umírající vlaštovku, a když později Šizu, která voněla jako Hoteimaruova maminka, její otec prodá, aby za peníze bavila muže. Jindy zas v klášteře hledají útočiště rolníci - povstalci, které pronásledují samurajové. Klášter je však nepřijme a jsou povražděni. „Jaké poslání má klášter?“ přemítá Hoteimaru od onoho dne. Ocitá se v temnotě. Neví, proč ve světě, kde se dějí takové věci, má pilně studovat.

Odpověď mu přinese den, kdy putuje podél řeky. Lidé tam odložili na smrt nemocného starého muže a toulaví psi mu zaživa žerou nohu. Stařec prosí Rennja, aby ho zabil. „Ač o to byl požádán, udusit starce nemohl. Ale když nic neudělá, zdivočelí psi bezmocného muže sežerou. Nedá se nic dělat, pomyslel si Rennjo. Nedá se nic dělat než tu zůstat, odhánět psy a hlídat, dokud stařec nevydechne naposled.“ Teprve z vědomí „nedá se nic dělat“ a díky rozmluvě s mužem, který málem umřel s tím, že po pekle života jej zaslouženě čeká další peklo, Rennjo nachází pravá slova útěchy a skutečnou víru v milosrdného Buddhu Amidu. Buddha pro hříšníky.

Bolest ze ztráty je jádrem jeho osobnosti, odtud se rodí síla a moudrost, jejímž základem je soucit. Právě toto bylo i podstatou Šinranova učení, které Rennjo dvě stě let po smrti velkého zakladatele dokázal zpopularizovat a rozšířit po celém Japonsku. Když japonští buddhisté slyší jméno zakladatele Šin buddhismu Šinrana, podvědomě prý zaujmou uctivý postoj a narovnají si límec. Při zaslechnutí jména Rennjo se jim naopak uvolní tvář, jako by do ní zavál jižní vítr. I dnes mají obyčejní lidé k tomuto druhému zakladateli či obnoviteli japonského Šin buddhismu osobní vztah a uctivě jej oslovují Rennjo-san. Třebaže je slavný mnich mrtvý už více než půl tisíciletí, mají pocit, že jim stále pomáhá a je jejich přítelem.

Autor nejdéle prodlévá u Hoteiova dětství, když popisuje pro něj formující zážitky. Vedle loučení s maminkou je to první setkání s nespravedlností, peklem, strachem, umírajícím hříšníkem, se silou modlitby. Čím je Rennjo dospělejší, tím více děj podléhá zkratce, zpomalí opět až ve stáří, kdy se úspěšný a celou zemí uctívaný muž znovu stává dítětem, opuštěnějším než kdy dřív. Ve chvíli, kdy Rennjo se svojí bolestí konečně splyne, nachází mír a umírá.

Příběh o víře, přátelství, lásce a poznání existuje v umělecké literatuře v mnoha variantách. Tento je vystavěn na promyšlené práci se symboly, zároveň však zůstává dobře srozumitelný dětskému čtenáři, jemuž je určen. Výsledný dojem umocňuje i precizně odvedená redakční a grafická úprava knihy, včetně ilustrací Kateřiny Šachové. Stylem připomínají bezděčné dětské čárání několika barvami a zároveň kompozice zenových zahrad, v nichž pár kamenů a čar v písku může znázornit kontinenty v oceánu nebo vesmír. Pomocí jednoduchých tvarů, které stejně vypadají, ale přitom se proměňují, dosáhla výtvarnice jasného a srozumitelného sdělení. Dojem ohraničenosti a nesouvislosti věcí mizí, vše souvisí se vším: červené linie jsou zároveň cestou, krví, kořeny stromu i jeho korunou. Černá plocha se může stát kamenem, oblakem, jezerem i nejhlubší nocí. Díky průhlednosti různě barevných papírů se ilustrace prostupují, a tím se jemně hroutí také iluze postupného času.

Je jen otázka času, kdy se Icukiho komerčně úspěšných knih - napsal jich kolem sto padesáti a patří k nejprodávanějším autorům v Japonsku - chopí velká česká nakladatelství. Na záložkách překladů pak budeme číst výrazy jako „duchovní cesta“ v těsném sousedství s „miliony prodaných výtisků“. Nakladatelství Baobab si naštěstí tuto reklamu odpustilo a spolehlo se na jednoduchost a kvalitu Icukiho textu.

Hirojuki Icuki (1932) je v Japonsku velice úspěšným spisovatelem, napsal už 143 knih. Do zahraničí však pronikl až před několika lety s románem Tariki: přijmout zoufalství, nalézt mír. Jakousi přípravou pro toto vrcholné dílo, do kterého vložil svou celoživotní zkušenost a dvouleté studium buddhismu, pak byla jeho knížka Rennjo (1995).
Hirojuki Icuki je autor zajímavý nejen svým dílem, ale také životním příběhem. Ten byl stejně jako život jeho hrdiny hned v dětství poznamenán ztrátou a zoufalstvím. Z textu cítíme, jak je právě motiv matky pro autora osobně důležitý. Když píše o chladu, bolesti či osamělosti, píše o sobě. „Život je křáp a byli bychom blázni, kdybychom si mysleli něco jiného,“ říká v románu Tariki. Tariki znamená v Šin buddhismu „jiná síla“ a vychází z opravdového a plného přijetí reality v nás i kolem nás. Pro Icukiho, třebaže napsal tolik knih, byla cesta k tomuto přijetí vždy důležitější než samo psaní. Právě odtud asi pramení svěžest a opravdovost knihy o Rennjovi, která osloví dospívající i dospělé.

Hirojuki Icuki | RENNJO
Ilustrovala Kateřina Šachová | Přeložila Věra Dudmanová | Baobab, 2008


Inspirující myšlenky...

Upřímně řečeno, Otče, prodloužená budoucnost mě neláká. Musela by mít smysl. Občas pochybuji, že život sám má smysl. Je-li to tak, byl by prodloužený život ještě nesmyslnější. Pro delší život bych potřeboval mnohem pádnější důvod... Viděl jsem, jak všechny národy sílí, ale ne v moudrosti, ale v nízkých vášních a touze po ničení. Viděl jsem, jak sílí moc jejich strojů, až se jediný ozbrojený muž vyrovnal celému vojsku. Zjevila se mi doba, kdy lidé, opilí svou zručností ve vraždění, tak běsnili po celém světě, že každá kniha a každý poklad byly odsouzeny k záhubě. Ta vize byla tak jasná a silná, že jsem se rozhodl shromáždit co nejvíce výtvorů krásy a kultury a ochránit je před zkázou, ke které svět spěje. Ztraceny obzor (1938), James Hilton