A+ A A-

Šklovského Sentimentální cesta o nenávisti, soucitném rozumu ve válkách

sentimentalni_cestaŠklovského fenomenální román-vzpomínka Sentimentální cesta podává opravdu drsný válečného obraz Ruska zmítaného rudou revolucí, zmatky i hrdinstvími utopenými v krvi a vodce, vše podbarveno orientální rafinovaností tehdejší Persie interpretováno  šarmem již téměř vyhynulé klasické ruské inteligence. Neobyčejný vhled do ruské duše a dějin z pera spisovatele, který je známý spíše jako význačný literární vědec.

Sentimentální cesta |  Šklovskij, Viktor Borisovič | Z ruského originálu Сентиментальное путешествие, 1923, Berlín, přeložil, předmluvu napsal a poznámkami opatřil Petr Šimák | Vydal Dauphin, 2011


Šklovskij, Viktor Borisovič (24.1 1893 Petrohrad – 6.12. 1984 Moskva)
ruský spisovatel a literární vědec. Roku 1914 vstoupil dobrovolně do armády a jako komisař prošel východní frontou, Persií, účastnil se občanské války i revolučních událostí. Právě z této doby jeho raného mládí pochází kniha Sentimentální cesta, kterou dopsal roku 1923 v Berlíně. V té době už byl proslaven jako progresivní literární teoretik a kritik: roku 1916 byl jedním ze zakládajících členů OPOJAZu, zakládal sdružení Serapionovi bratři a byl jednou z ústředních postav ruského avantgardního hnutí. Šklovskij je českému prostředí dobře znám již od 30. let 20. století, kdy jeho formalistické studie měly zásadní vliv na rozvoj pražského strukturalismu. Známá kniha Teorie prózy, soubor Šklovského formalistických studií, vyšla v Praze v českém překladu již roku 1933.

Šklovskij a ostranenie

Ostranenie je termín z ruské literární vědy, který vymyslel Šklovskij. Podle něho lidé v průběhu svého života opakují činnosti a vidí věci tolikrát, že se naše vnímání vše automatizuje, rozmývá, zevšeďnuje, a časem už ani nevnímáme, co vlastně pozorujeme nebo děláme.
A myslel to jako postup v literatuře, kdy se něco známého a zdánlivě obyčejného popíše různými výrazovými prostředky tak, aby se nám zdálo, že to vnímáme úplně poprvé. To ztíží naše vnímáni a vyvolá v nás pocit, že jsme na tu věc pohlédli úplně poprvé. Cíl a poslání umění podle něho byl, aby šlo proti automatizaci vjemů a navrácelo nám pocit prvotního vjemu, je to stejní jako u děti, které vidí nebo dělají věci úplně poprvé. A to znamená při fotorafování zapomenout na svět kolem a na několika detailech zachytit to podstatné, co právě kolem tebe je. To asi umí každý, když chce.. Geniální věci jsou vždycky jednoduché.

Ukázka z knihy:

A cesta stále pokračovala, nekonečná jako válka; vždyť žádná vojenská cesta nikam nevede.
V poušti jsme potkali stáda koní. Jak jsem už psal, neměli jsme dostatek píce, takže vysílená zvířata nebylo čím nakrmit. Krmit je bylo zbytečné a neměli jsme to srdce je zabít – a tak jsme je vyhnali do širé stepi na pastvu. Umírali pomalu. Projížděl jsem kolem nich.
Mimochodem, ještě k tomu soucitu. Slyšel jsem o takovém výjevu. Stojí kozák. Před ním leží nahý, opuštěný kurdský chlapeček. Kozák ho chce zabít – udeří jednou a zamyslí se, udeří podruhé a zase se zamyslí.
Říkají mu: „Zabij ho rovnou!“ A on na to: „Nemůžu, je mi ho líto.“
Přijel jsem do Soložbulaku. Je to nevelké město ležící v kotlině. Kdysi bylo slavné svými kožichy a ražbou zlata.
Pogrom už končil, všechno bylo vydrancováno.
Zašel jsem do armádního komitétu. Svolal muže z pluků. A promluvil k nim.
Podrážděně mi odpovídali, že Kurdové jsou nepřátelé. „Kurd je nepřítel“ – to je písnička ruského vojáka v Persii. Najednou se však zarazili a řekli, že jsou proti pogromům.
Dozvěděl jsem se podivné věci. Kromě Kubáňců a jedné sanitární roty drancovali všichni – a to doslova.
V transportech u nás sloužili (jako dobrovolníci či co) Molokánci 1 se svými trojspřežími.
Člověka hned napadají takové asociace: Molokánci – duchoborci, Bílá Arapie, 2 mysticismus a něco podobného… Dokonce i tito Molokánci drancovali. Loupili i dělostřelci.
Velitel divize se během pogromu zabarikádoval ve svém domě a nevycházel.
Ano, některé obyčeje z persko-kurdských pogromů z historie nevymizí.
Když začal pogrom, vylezli Kurdové (Soložbulak je kurdské město) se svými ženami na střechy, věci si s sebou nevzali a město nechali napospas drancovačům. Tím se vyhnuli násilí. Ne navždy, samozřejmě.
Žal a stud z prachu pogromů dolehly na mou duši a „smutek jako armáda černochů zakrvácel moje srdce“ (to je druhá část verše z překladu jednoho perského lyrika).
Nechci plakat sám, řeknu tedy ještě něco – je to příliš kruté, než aby to mohlo zůstat skryto.
V armádním komitétu byl jeden voják a ten energicky dokazoval, že hladovějícímu obyvatelstvu nemůžeme nic brát.
Je třeba říct, že naše armáda, na rozdíl od některých kavkazských sborů, nehladověla: dostávala alespoň půldruhé libry chleba a dostatek skopového. Výjimkou byly oddíly strážící průsmyky.
Tento voják převezl z rekviziční cesty ukázky kurdského hladového chleba. Chléb byl udělán z uhlí a hlíny, s přísadou malého množství žaludů.
Nikdo ho neposlouchal.
Není těžké si představit, jak Kurdové nenáviděli naše rekviziční oddíly, tím spíš, že mnohé oddíly si opatřovaly potraviny, jak je zrovna napadlo, tedy bez jakékoli kontroly.
Jeden takový oddíl Kurdové obklíčili. Veliteli, nějakému Ivanovovi, který se dlouho bránil se šavlí v ruce, usekli hlavu a dali ji dětem na hraní.
A děti si s ní hrály tři neděle.

1 Molokánci (dosl. „ti, co pijí mléko“): ruská náboženská sekta, spiritualitou blízká západním kvakerům. Molokánci mají předepsáno pít více než 200 dní v roce mléko. Původně se jednalo o výraz odporu proti pravoslavné církvi.
2 Bílá Arapie: ruský idiom, označuje se jím produkt fantazie nevzdělaného člověka, blud, nehorázný výmysl.

OBRAŤE LIST A ČTĚTE DÁL... válka protiválečný román Šklovskij Viktor

Přidejte informaci k článku

Bezpečnostní kód
Obnovit